Zelení našli recept na výhru

Pátá nejsilnější strana v Česku se dává do pohybu. Po letech nevýrazných tváří a programů posílá Strana zelených do svého čela jednu z nejvýraznějších osobností české politiky. Víkendový sjezd rozhodl o tom, že do boje s Topolánkem, Paroubkem a Kalouskem postaví Martina Bursíka.

Jak mezi trockisty

V aule pardubické univerzity posedává opravdu rozmanitá směs lidí. Mladý dlouhovlasý radikál vedle skupinky bělovlasých seniorů. „Manažeři politiky“ v drahých oblecích vedle padesátníka v otrhaných džínách a pantoflích, který jako by si odskočil přes ulici na jedno. „Zelení“ straničtí vysloužilci celá léta bez nápadů a politického sebevědomí, hvězdy pražských a brněnských nevládních organizací, postarší usedlé dámy, dvacátnice s tílky do půli zad, nekonvenční absolvent studií ekonomie, mladý poradce z Evropského parlamentu oblečený do tmavého obleku a tenisek. Když v předsálí zavoní várnice s čínou, staví se pestrá stovka žen a mužů do vzorové fronty. Jinak má ale tahle slezina do klidu daleko.

Není divu. Česká Strana zelených je v posledním dějství modernizace a přeměny v sílu, která se už dávno pevně prosadila na rakouské či německé politické scéně. Tak si to alespoň kreslí lidé, kteří v posledním roce Zelené ovládli a svolali tento sjezd. Jejich vůdci jsou třeba vizionář cyklostezek v Praze Petr Štěpánek, bojovnice proti Temelínu, jihočeská matka Dana Kuchtová nebo někdejší ministr, majitel poradenské firmy a restituent barokního paláce na pražské Malé Straně Martin Bursík. Protistraně, která naopak vnímá současný vývoj v partaji jako puč nahrávající ODS, dominují lidé kolem bývalého lídra Hnutí Duha, pak šéfredaktora Literárních novin Jakuba Patočky a volební tým známého senátora Jaromíra Štětiny.

Už první minuty sjezdového jednání ovládají emoce, obstrukce, hádky. Dvě hodiny trvá hlasování o sjezdové proceduře, třeba o tom, kdo bude vydávat novinářům letákové zprávy ve zdejším „presscentru“. Další tři čtyři hodiny zaberou dohady kolem formálního schvalování zpráv o činnosti strany. „Prasata, ksindl,“ vykřikuje plzeňský delegát poté, co se předsedající rozhodne ignorovat jeho už asi dvacátou žádost o faktickou poznámku. Hodiny běží. „ODS nebo lidovci tohle odbudou za dvacet minut, tady na tom strávíme den,“ poznamenává jeden z žurnalistů. „Tak to u nás bylo dvacet let,“ uklidňuje novináře host sjezdu, evropský poslanec a jeden ze zakladatelů německých Zelených Milan Horáček. „Už jsme seděli v parlamentu a zemských vládách a na sjezdech se topili v hodinách obstrukcí. Různí trockisté a maoisté se v tom výborně vyznali a třeba na několik hodin obsadili řečniště a nikoho tam nepustili. Velké strany drží disciplínu, tohle u Zelených nikdy nebylo.“

Sjezdovým nespokojencům dominuje prošedivělý muž s knírkem, ezoterik, někdejší člen „předberánkovského“ vedení Oldřich Lukáš z Plzně. V emotivních vystoupeních mává stanovami a navrhuje usnesení typu „sjezd ukládá Petru Uhlovi, aby se omluvil všem, které poškodil pomocí svého rozesílače“. V osobním rozhovoru však působí jako věcně uvažující člověk. „V zásadě žádné nejsou,“ odpovídá na otázku po programových rozdílech mezi křídly. Po Bursíkově zvolení ale i se svou skupinou mizí ze sálu: energii chce věnovat už jen „novým Zeleným“ (viz rámeček).

Pak přišel politik

Odhlédnuto od tohoto folkloru – to, co se tu odehrává, může být pro českou politiku důležité. Lukrativní značku Zelených kdysi ovládli estébáci, později ji zadlužila parta nečitelného politického průměru. Čeští Joschkové Fischerové si nechtěli založit novou stranu, raději někdy kolem přelomu milénia sestavili plán na ovládnutí známé a osvědčené značky. První kolo se odehrálo před dvěma lety, kdy Zeleným začali dominovat lidé kolem Patočky a jeho kolegy z Duhy Jana Beránka. Místo sjednocení však strana balancující na hraně tříprocentní podpory zůstala rozdělená a rozhádaná. „Řídili stranu jako nevládní organizaci,“ sděluje svůj pohled dvacátník Ondřej Liška, bruselský poradce legendy evropských Zelených Cohn-Bendita. „Přinesou nápad nebo program a pak vyžadují loajalitu. Jenže v politické straně musíte debatovat, pracně hledat spojence. Tohle Patočka a Beránek neumí.“ Pro orientaci nezúčastněného pozorovatele je problém, že protistrana mluví podobně. „Nabízeli jsme jim jednání, účast na vedení, nic platné. Ve skutečnosti oni nechtějí mluvit se mnou,“ stěžuje si Jan Beránek, který Zeleným v posledním roce předsedal.

Snažit se narychlo zkoumat podíl viny obou frakcí je lepší předem vzdát a jako vodítko v nepřehledné situaci přijmout sjezdové vystoupení Evy Tylové: „Hodnotit, kdo za co může, není důležité. Děláme tady politiku. Tahle strana potřebuje do svého čela co největší osobnost a většina má teď pocit, že ji konečně našla. To ale neznamená, že Beránek je špatný. Bursík je prostě lepší.“ Její slova nabývají na zřetelnosti i debatou v sále, při níž Beránek působí ve srovnání s Bursíkem jako okresní přebor proti první lize. Mluví potichu a rychle, těžko hledá argumenty, působí nejistě a nepřesvědčivě. Na jedné straně nabízí důraz na autenticitu Zelených, na straně druhé uzavření programově rozostřené koalice s liberály. „Sami to nezvládneme,“ míní Beránek. „Jsem pro to, aby šli Zelení do voleb samostatně. Musíme být čitelní, říkat jasně své názory, chtít vyhrát, věřit si a říkat, že to dokážeme,“ hřímá do mikrofonu Bursík. Při jeho vystoupení to najednou vypadá, že do sálu přišel politik.

Opačný pocit

Za okny auly už se dávno setmělo a bufet v předsálí ohlašuje poslední objednávky, když se konečně debata dostává do věcné roviny. Bursíkův návrh na samostatný vstup Zelených do voleb získává téměř stoprocentní podporu a rozložení sil začíná být jasné. Stejně jako změna, která Zelené čeká. Beránek se nechává odvolat a dostává dvě minuty času na závěrečné poděkování. Předsedou se stává Bursík, kdysi člen Svobodných demokratů, pak i lidovců. „Mám strach, že se z nás teď stanou jen takoví zelení lidovci,“ říká pětadvacetiletá fotografka Daniela Matějková, před týdnem odvolaná z čela pražské organizace. Právě ona byla jednou z nadějí a vůdčích tváří Beránkova týmu. Zatímco jejími hlavními tématy je vystoupení z jaderné energetiky, prosazení jednoho procenta rozpočtu na kulturu a legalizace marihuany, Bursík vidí svoji budoucí kampaň jinak: na prvních třech místech stojí ekologická daň a sázka na šetrné technologie, omezení automobilové dopravy a ochrana spotřebitele. Legalizaci marihuany v rychlosti odbyl jako moc „kontroverzní“, vystoupení z jádra je nutné „dobře promyslet a předložit jasný návrh“, a práva homosexuálů vidí „jako samozřejmá“. Otázkou zůstávají peníze do volební kampaně: Zelení mají pořád několik milionů dluhů a na účtu momentálně třicet tisíc. Funkcionáři si platí cesty a jídlo ze svého, předseda dostával malý osmitisícový bonus. Až v listopadu přijdou peníze za senátorský mandát. Finanční jistotu před volbami má dodat úvěr.

Je krátce po půlnoci a po čtrnácti hodinách dělají delegáti to, kvůli čemu většina z nich přijela – zvedají ruku pro Bursíka. Jeho rival Beránek se stává řadovým členem a do rádia dává svůj čerstvě postpředsedovský rozhovor: „Jít do příštích voleb sami je chyba. Zelení mají minimální šance.“ Delegáti mají na cestě do kolejních pokojů opačný pocit.

Noví, vzdorní a nezaměnitelní

Vznik nové zelené strany oznámila minulý týden sedmihlavá skupinka dnes už bývalých členů Strany zelených v čele s někdejší místopředsedkyní Janou Ulbrychovou a v pozadí s Jakubem Patočkou, který ze SZ odešel před měsícem. „Vzdoropartaj“ se poprvé sešla v neděli paralelně se sjezdem původních Zelených. „My neopustíme program ekologické demokracie a nestaneme se zaměnitelným politickým subjektem,“ říká Jana Ulbrychová. Projektu ale nevěří odvolaný šéf Jan Beránek. „Nemají a nebudou mít dostatečnou sílu,“ říká na adresu odštěpených. Spolu s Beránkem ve straně zůstávají i další jeho příznivci, třeba bývalá šéfka pražské organizace Daniela Matějková nebo redaktor Literárních novin Matěj Stropnický. „Nedivím se, že odešli, ale já zůstávám, protože novou stranu čeká totéž, čím právě procházíme my,“ říká Matějková.