Strašlivé tajemství archivů

Skandály, v nichž tak či onak figuruje komunistická Státní bezpečnost, se už víceméně staly společenským folklorem. Již patnáct let jsou nedílnou součástí života naší společnosti. Vedle případu herce Kanyzy v poslední době vzbudila pozornost především aféra vyvolaná zjištěním, že osobní svazky příslušníků StB zůstávají stále nepřístupné. Důvod? Podle šéfa archivu Vácslava Babičky jsou i příslušníci bývalé StB normálními občany, na něž by se „měla vztahovat ochrana osobních údajů“. Ministr vnitra František Bublan, sám někdejší disident, myslí jinak: nesouhlasí s tím, aby byly „volně zpřístupněny svazky lidí, kteří stáli na opačné straně. Je tam mnoho citlivých osobních údajů a oběti StB by se mohly cítit nějak dotčeny.“ Obě argumentace jsou ve vzájemném rozporu a obě různě problematické.

Poslední budou prvními

Nejen pro historickou vědu je přínosem, že zákonodárci v posledních deseti letech odsouhlasili otevření komunistických archivů. Zpřístupňování dokumentů StB se však řídí zvláštní logikou: nejdřív byly otevřeny osobní svazky postižených (zprvu jen pro ně, dnes pro každého) a teprve nyní dochází i na zpřístupňování spisů estébáků. Rozum i srdce přitom velí, že to mělo být přesně naopak.

Co je však ještě horší: křivolaké zákruty mezi různými ustanoveními různých zákonů umožňují zařídit vše tak, aby svazky příslušníků politické policie i nadále zůstaly prakticky nepřístupné. Opačné je to v případě odpůrců a obětí,…