Co se nosí: máslo na hlavě

Jsou mezi námi. Chovají se zlotřile, zneužívají svých pravomocí – přesto je dál necháváme vládnout. Města a vesnice, které řídí komunální politici s hroudou másla na hlavě, se stávají tuzemským koloritem. Do pár takových míst jsme se vypravili. A snažili se zjistit, čím to je, že zde lidem u vesla procházejí věci, za které by jim jinde hrozil let přes palubu.

„Nemám vůbec potřebu řešit, co starosta udělal. Nikdy jsem se ho na to neptal a nezajímá mě to,“ říká s úsměvem muž uvelebený za širokým stolem. Leopold Bernard, penzista, který před rokem 1989 patnáct let starostoval, je dnes zástupcem starosty v západočeských Kraslicích. Právě jeho šéfa Lubomíra Zacha (ODS) odsoudil soud na začátku června k peněžitému trestu za zneužití pravomoci veřejného činitele a za zbití bývalé manželky. Přestože se kauza provalila už před více než dvěma lety, pan Zach řídí město dál a to s požehnáním většiny zastupitelů. „Vždyť se mu nic neprokázalo. Že ho soud odsoudil? To mě nezajímá, to je starostova záležitost. Je pracovitý a to je důležité,“ vysvětluje přátelsky místostarosta Bernard (KSČM).

Prohřešky Lubomíra Zacha jsou ovšem zcela jasné a přehledně zdokumentované (viz box) a opozice žádala jeho odvolání hned poté, co vyšly najevo. Tehdy se starosta udržel v křesle díky komunistům, u kterých ostatně před listopadem 1989 strávil čtvrtstoletí života, a svému vlastnímu hlasu. Od té doby se o jeho odvolání hlasovalo na radnici ještě dvakrát – a počet Zachových zastánců se zvyšoval. Nakonec v zastupitelstvu zůstal pouze jediný člověk – Bohdan Havel (Sdružení nezávislých) –, který na starostovo skandální jednání upozorňuje dodnes. „Chci lidem otevřít oči, aby v příštích volbách nemohli říci, že nic nevěděli,“ vysvětluje Havel, proč například nechal vytisknout letáky shrnující fakta o starostových skandálech. „Lidé mimo Kraslice mi říkají, že nechápou, jak je možné, že je Zach ještě pořád u moci. Tady je ale úplně jiná atmosféra a většina místních mě považuje za šílence,“ říká pan Havel.

„Podívejte, já vlastně nevím, co starosta provedl,“ říká zastupitelka a zástupkyně ředitele základní školy Marta Břehovská (Strana zelených). „On sám mi to nikdy neřekl a vzhledem k tomu, že na malém městě běhá spousta fám, tak nevím, zda je to, co se říká, pravda. Že už o tom rozhodl soud? To nevím, nikde jsem to nečetla.“ Faktem je, že v Kraslickém zpravodaji, který vydává radnice, o Zachových skandálech nebyla ani zmínka. „Já chci v zastupitelstvu hájit zájmy školy a starosta mi vychází hodně vstříc,“ pokračuje paní Břehovská. „Je mi jasné, že si tím Zach ušlapává cestičku, abychom na ty jeho prohřešky zapomněli. Já ale nechci tu dobrou komunikaci pokazit. Nás to živí a to je pro mě nejdůležitější.“ Ředitel stejné školy a bývalý zastupitel má na starostu Zacha kritičtější názor než jeho kolegyně. „Hlasoval jsem svého času pro jeho odvolání. Není dobře, aby takový člověk vedl naše město. Ale jestliže se zastupitelstvo shodlo na tom, že jim to nevadí, tak asi nelze jinak než to akceptovat,“ říká ředitel Zdeněk Pečenka.„To, co provedl, byl podvod a lumpárna. Snažil jsem se proto vytvořit skupinu aktivních lidí, kteří by nabídli alternativu. Jenže většina z nich odmítla na mou kandidátku jít. Říkali, že to nemá cenu, že si to stejně starosta se svými lidmi upeče na radnici sám.“ Slova ředitele Pečenky mimoděk odkrývají jeden důležitý rozměr kraslického případu, který se ani zdaleka netýká jen tohoto městečka: problém českých obecních elit. „Došlo nám, že tu není nikdo, kdo by mohl být starostou,“ říká paní Břehovská. „Tolik se mezi sebou známe, že každý na každého něco víme a nikdo neponese kůži na trh.“

Musíme si pomáhat

Rozhodovat o dění v Kraslicích odmítl před časem i místní zubař Mikuláš Zoubek. „Dostal jsem nabídky od několika stran, ale všechny jsem odmítl, protože mám málo času,“ říká pan Zoubek ve své ordinaci na kraji města. „To, co se tu nyní děje, by ale mělo být výzvou, aby šli do komunální politiky slušní lidé. Pokud se k tomu neodhodlají, tak tam zůstanou takoví hochštapleři, jako je Zach, a budou se dál chovat korupčně. Ale samozřejmě úplně chápu strach jít proti proudu. Je mi jasné, že pokud vystoupím proti Zachovi, tak rázem přijdu o několik svých pacientů a začnou o mně kolovat všelijaké pomluvy.“

Podle pana Zoubka není v Kraslicích jiná možnost než čekat na nové volby a mít politickou paměť. „Byl jsem dlouho stoupencem ODS, ale po tom, co starosta udělal, o můj hlas přišli a zpátky jej nezískají,“ říká pan Zoubek. „Měli včas zakročit a vyzvat Zacha k odstoupení nebo ho vyloučit. Té straně ale na chování jejích členů nezáleží. Takže zvažuji, že bych v těchto volbách vstoupil do politiky a podpořil pana Havla, který se chová správně a morálně.“

Starostu skutečně místní vedení strany za jeho chování nikdy k zodpovědnosti nepovolalo. A není divu – pokrývačská firma kraslického šéfa ODS a zastupitele Jiřího Hrácha totiž dostává od města velké množství zakázek. „Nebudu se s vámi bavit, odejděte! Tohle je soukromý pozemek a nemáte tady co dělat,“ vyhání nás pan Hrách ze dvora své firmy, kam jsme ho přišli požádat o rozhovor. „Já vím moc dobře, jak to všechno se starostou ve skutečnosti bylo, ale nebudu vám nic říkat.“ Nad starostovým chováním se nepozastavila ani oblastní organizace strany. „Gentlemansky jsme se dohodli, že do dění v Kraslicích nebudeme zasahovat. Zach má silnou podporu a to je pro nás důležité,“ říká předseda oblastní organizace ODS a starosta Sokolova Karel Jakobec.„Pokud by ten případ odrazoval naše voliče, tak by nám to samozřejmě vadilo, ale ve volbách do Poslanecké sněmovny se to nijak neprojevilo, protože lidé si to neslučují s komunální politikou. Takže to budu řešit teprve tehdy, až dojde k úbytku voličů.“

Podle vyšetřovatele Václava Pastirika, který měl případ starosty Zacha na starosti, je korupce na malých městech specifická. „Na první pohled se totiž zdá, že je tam větší vzájemná kontrola než ve velkých městech. Ale při našich šetřeních jsem zjistili, že právě proto, že se lidé navzájem znají a a priori si důvěřují, tak je ani nenapadne, že by jejich známý něco takového udělal,“ říká vyšetřovatel Pastirik. „A když se na to přijde, tak nechtějí věřit, že by v tom bylo něco špatného, neustále ho omlouvají.“ Případ pana Zacha byl pro sokolovskou policii jedním z těch průzračnějších. „Starosta se ke všemu přiznal, ale aby mohl být odsouzen za korupci, tak bychom mu museli prokázat, že ovlivňoval hlasování ve prospěch oné firmy,“ říká vyšetřovatel. To se prokázat nepodařilo, a pan Zach tak unikl trestu za úplatkářství a korupci. „Byli jsme rádi, že se případ dostal vůbec k soudu a byl odsouzen alespoň za jeden z prošetřovaných činů,“ říká Pastirik. „Stále si ale myslím, že je minimálně nemorální, aby starosta spolurozhodoval o prodeji obecního pozemku, na kterém má vydělávat soukromá firma, a zároveň se podílel na jejím obchodu.“

Morálka jako zlaté ruce

Kraslický případ je jen jedním ze střípků mozaiky, která se nám v poslední době začala před očima skládat. Mozaiky, kterou poprvé otevřeně pojmenovala před dvěma lety nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová. Těžiště korupce se přesouvá do komunální sféry, prohlásila tehdy, a někteří starostové se chovají spíš jako gubernátoři. Za to si vysloužila ostrou kritiku šéfa opoziční ODS Mirka Topolánka, který prohlásil, že tímto tvrzením urazila „všech 6000 starostů“ a nemá na svém postu co dělat.

Nicméně tehdejší ministr spravedlnosti Karel Čermák dal udělat analýzu situace a poté, co zjistil, že jenom za rok 2003 bylo prošetřováno na 60 „radničních“ zločinů, dal tyto případy na seznam priorit svého rezortu. V té době se také poprvé začalo hovořit o nutnosti vytvoření zákona o střetu zájmů a zákona o zadávání veřejných zakázek. Ten by měla tento čtvrtek začít projednávat legislativní rada vlády.

Právě neprůhledné zadávání zakázek se podle české pobočky Transparency International – organizace zabývající se zkoumáním korupce a bojem proti ní – stalo černou dírou, do které nekontrolovatelně mizí obrovské sumy veřejných peněz. Podle nově zveřejněných závěrů výzkumu TI česká kasa přišla jenom za loňský rok o více než 32 miliard korun. Podle TI se ukázalo, že proces zadávání zakázek je ovlivňován politiky – ti uplatňují svůj vliv už při volbě podmínek výběrového řízení, zasahují do činnosti hodnotících komisí a mohou rozhodnutí těchto komisí zvrátit. Na druhou stranu mnozí soukromí podnikatelé využívají pro zisk veřejné zakázky svých politických kontaktů.

„V české politice se skoro vůbec nehovoří o hodnotách, etickém chování a čestnosti. Když už se o nich začne mluvit, tak se jen zesměšňují jako něco škodlivého pro pořádné podnikání,“ nabízí ředitelka TI v Česku Adriana Krnáčová vysvětlení, proč je tady čachrářské chování komunálních politiků tolerováno. „Důvodem také může být, že na radnicích často sedí lidé z minulosti, kteří nemají žádný etický základ – a neexistuje veřejné odsouzení, kde by lidé řekli, že člověk, který ovlivňoval veřejné zakázky pro své obohacení nebo obohacení firmy, která ho platí, přece na naší radnici nemůže zůstat. Naopak – lidé jsou mnohdy rádi, že mají v obci kanalizaci, a jak na ni jejich politici získali dotaci a kdo ji za ty peníze vybudoval, je už nezajímá. Ale myslím, že je jen otázkou času, kdy se tohle vnímání změní. Patnáct let je na kultivaci celé společnosti příliš krátká doba.“

Podobného názoru je i senátor a bývalý starosta obce Loket Jan Hadrava (US-DEU). „V Česku bohužel stále panuje atmosféra, ve které platí, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Politici, kteří se dnes chovají čestně, jsou považováni za blbce,“ říká senátor, který se snaží o snížení imunity politiků a prosazení zákona o střetu zájmů „Politik by měl být profesionál, který ke svému umění potřebuje morálku, stejně jako zedník potřebuje šikovné ruce. Případ starosty z Kraslic je tím opačným a ten člověk by měl ihned odejít.“

Podle poradce pro otevřenost veřejné správy Oldřicha Kužílka, který svého času ještě jako poslanec získal proslulost autorstvím zákona o svobodném přístupu k informacím, ale zdejší občané zatím bující korupci přihlížejí rezignovaně. „Člověk proti nepravostem nic nepodniká tehdy, když má strach, je bezradný, líný anebo tehdy, když mu z toho kyne také prospěch,“ říká Kužílek. „A lidé tady prostě nemají po ruce možnost něco udělat anebo nemají důvod. Proto je třeba posilovat nástroje, které jim tu možnost dají, a které omezí motivaci nic nedělat – například být snadno podplacen členstvím v nějaké správní radě nebo zaměstnáním ve firmě dostávající zakázky.“

Mekka korupce

Ukázkovým příkladem všech výše zmíněných „gubernátorských“ neduhů a propojenosti komunálních politiků s privátními zájmy je severočeská metropole Liberec – mekka zdejší korupce. Svou přezdívku získala díky zvláště pevné symbióze zdejší radnice se soukromou firmou Syner. Přestože si toto souručenství už získalo i mediální proslulost na celorepublikové úrovni, komunální vládcové jsou v klidu a dál sedí na dvou, nebo v některých případech i na sedmi židlích najednou a hlasují ve prospěch firmy, která je platí. Jejich prostřednictvím tato největší stavební společnost v regionu získává vše, na co ukáže.

Největší majstrštyk si Syner připsal před třemi lety. Tehdy majitel firmy, význačný člen ODS, vášnivý hokejista a majitel hokejového klubu Petr Syrovátko pozval některé politiky a úředníky do USA – aby se podívali, jak vypadá sportovní vyžití občanů za oceánem. Čtyři měsíce po návratu radní navrhli postavit v Liberci halu, „jako mají v Americe“, a zakázku za tři čtvrtě miliardy korun získal – Syner. Kromě tohoto zlatého hřebu firma samozřejmě slaví spoustu jiných úspěchů. Například nedávno jedna z dceřiných společností Syneru, jíž dělá poradce bývalý hejtman za ODS Pavel Pavlík, získala od města 36 hektarů městských pozemků u hranic s Německem na výstavbu průmyslové zóny, přestože nabízela nejnižší cenu ze tří zájemců. „Ta půda sousedí s pozemky, které oni už mají, takže to bylo potřeba scelit,“ vysvětluje zastupitel a šéf liberecké opoziční ČSSD Ivo Palouš, proč on spolu s většinou opozice podpořil své politické protivníky a hlasoval pro prodej za nejnižší nabízenou cenu. Že tak jde na ruku soukromé firmě na úkor radniční pokladny, šéf liberecké ČSSD „nevnímá“. A stejně tak mu „nepřipadá“, že někteří zastupitelé – a současně zaměstnanci Syneru – jsou při hlasování ve střetu zájmů: „Všechno je podle zákona,“ říká pan Palouš. „A díky těmto aktivitám mám konečně pocit, že se Liberec rozvíjí.“ Vstřícný postoj šéfa opozice má ovšem vysvětlení: pan Palouš byl ještě donedávna předsedou představenstva stavební firmy Imstav, která se podílela na některých zakázkách Syneru, a dodnes pro ni připravuje projektovou dokumentaci. A co ostatní opoziční zastupitelé? „Není to dobře, jak to tady funguje, ale je to stav, se kterým jsem se smířil, ve kterém je nutné se pohybovat,“ říká Pavel Harvánek, zastupitel za nezávislé a ředitel liberecké knihovny. „Je naivní proti tomu vystupovat, proč bych si třepil hubu. Jenom by se mi ostatní smáli.“ I nechuť pana Harvánka angažovat se proti korupčním praktikám má vysvětlení: před pěti lety byl tiskovým mluvčím Syneru a do roku 2000 seděl v dozorčí radě „synerské“ televizní stanice Genus TV.

Jediný, kdo nekompromisně vystupuje proti radničním nekalostem, je Miloš Vajner (US-DEU). Ten je ale už považován – stejně jako Bohdan Havel v Kraslicích – za šílence a jeho poznámky a dotazy bývají na jednání zastupitelstva smeteny ze stolu. V současné době je pan Vajner v USA. Zastupitel Jaroslav Mejstřík (ODS), který figuruje v šesti společnostech Syneru, s námi odmítl hovořit. „Pan Mejstřík nemá zájem se s vámi sejít ani s vámi hovořit po telefonu,“ vzkázal pouze přes svého tiskového mluvčího.

Držím kost

Už dominanta velkolepého sídla Syneru na rohu libereckého náměstí dává návštěvníkovi najevo, kdo tady je pánem. Firma s více než dvoumiliardovým obratem vlastní v Liberci televizi Genus, v jejíž radě seděl do léta 2002 současný primátor Jiří Kittner (ODS), a před časem získala Syrovátkova firma od kraje – kterému vládne též ODS – zakázku na vydávání novin doručovaných zdarma do schránek všech libereckých domácností. „Přijde mi nenormální, aby si soukromá stavební firma budovala mediální impérium. Prostřednictvím svého vysílání a novin vytváří růžový obraz nejen o sobě – ale i o místní vládě,“ říká Jan Sůra, novinář regionálního vydání MF Dnes, který jako jediný místní žurnalista píše kriticky o chování libereckých politiků. „Nikdo mi zatím nevyhrožoval. Asi vědí, že to tady v podstatě nikoho nezajímá. Většina lidí rezignovala. Nevidí tu žádnou alternativu.“

Jana Horáková, ředitelka liberecké neziskové organizace Fokus, novinářův pohled potvrzuje: „Všichni vědí, co se na radnici děje, všichni o tom mluví, ale tím to končí. Já nechodím na zasedání zastupitelstva, ale chodím na radnici žádat o peníze a vždycky to dopadá stejně – nedostáváme od nich žádnou podporu. Tak nevím, co bych proti tomu mohla dělat, když už je předem jasné, na co peníze v Liberci jsou a na co ne,“ říká šéfka společnosti, která pomáhá sto padesáti lidem s duševními potížemi a od města na to dostává příspěvek 50 tisíc korun ročně. „Navenek to město vypadá hezky – staví se, máme nasvícený Ještěd a některým lidem tohle stačí. Neřeší, jakou za to platíme cenu.“

Bývalý primátor Liberce z let 1998–99 a bývalý člen ODS Jiří Ježek nabízí vysvětlení, které svědčí o tom, že liberečtí politici zřejmě nejsou pouze naivní milovníci sportu, nýbrž figurky ve hře, kterou pro místní ODS píše Syner. „Vnitřní mechanismy jsou nastaveny tak, že ten, kdo nemá dobrý vztah k Syneru, tak se nedostane na kandidátku nebo na volitelné místo,“ říká Ježek. „Více než 60 % členů liberecké ODS je totiž zaměstnáno v některé z firem Syneru, takže stačí, když majitel jasně vzkáže – toho nevol, jinak si balíš kufry a jsi bez práce.“ Jiří Ježek poznal tuto moc na vlastní kůži, když byl po roce v primátorském křesle odvolán svými stranickými kolegy – údajně kvůli „nekomunikativnosti“. „Nešel jsem jim na ruku, jak od mladého kluka očekávali. Když jsem se stal primátorem, přišel za mnou domů pan Syrovátko s tím, zda si dovedu představit, že bych měsíčně dostával odměnu. Nenechal jsem ho domluvit a řekl jsem mu, že jsem dost bohatý, abych mohl být primátorem i bez jeho podpory,“ vzpomíná pan Ježek na dobu před šesti lety. „Tak mě odvolali a na mé místo nastoupil ekonomický náměstek Syneru Jiří Kittner. Najednou začal Syner dostávat zajímavé zakázky a město mu šlo na ruku.“ Jako jeden příklad za všechny uvádí zakázku na stavbu garáží, které město přihrálo Syneru za 100 milionů korun, přestože panu Ježkovi – ještě jako primátorovi – Syner nabízel, že ty samé garáže vybuduje za čtyřicet milionů. „Takže i když všichni vědí, že by bylo možné postavit to za poloviční cenu bez účasti města, radnice stejně po mém odchodu rozhodla, že to zaplatí ze své kasy a ještě přidá 60 milionů navíc,“ říká pan Ježek, který dnes vlastní firmu na prodej automobilů a předloni vystoupil z ODS. Podle bývalého primátora ale už Liberec přestává být pro Syner zajímavý. „Z města se stala ohlodaná kost, bude zadlužené, nemá na investice. Není si už na něm co vzít,“ říká Ježek. „Vzhledem ke svému vlivu na ODS si Syner nyní zřejmě brousí zuby na kraj a po volbách se bude snažit protlačit svého člověka do parlamentu nebo na ministerstvo.“

Získat reakci spolumajitele firmy pana Syrovátka není možné. „Pan Syrovátko je v těchto dnech zaneprázdněn a nemá na rozhovor s vámi čas. Hovor vám na něj nepřepojím. Od vyřizování těchto věcí jsem tady já,“ vzkázala stroze jeho sekretářka. O moc sdílnější nebyl ani zastupitel za ODS Ctibor Jech, manažer Syrovátkova hokejového klubu, který figuroval ve dvou společnostech Syneru. „To, jakým způsobem pan Syrovátko ovlivňuje dění v ODS, je vnitřní věc naší strany, do které nikomu nic není,“ říká do telefonu pan Jech. „Pro ODS je přeci dobře, že si vygenerovala takovou velkou a schopnou osobnost, jakou pan Syrovátko je. Ale dál to nebudu komentovat.“

Na způsobu vládnutí svých členů neshledává nic špatného ani předseda ODS Mirek Topolánek. „Upozornil jsem místní organizaci, že není dobré, když se spekuluje o propojenosti radnice se soukromou firmou,“ říká. „Proto Syner zřídil funkci generálního ředitele a spolumajitel firmy, který je členem ODS, už ve vedení nefiguruje. Pro mě je to tímto vyřešené – neexistuje prokazatelně už žádná vazba. A pokud se vám nezdá, jakým způsobem jsou zadávány v Liberci zakázky, tak podejte trestní oznámení. Nerozumím, proč mě s tím vůbec otravujete.“

„Spásná generace už roste,“ říká Pavol Frič, autor knihy Korupce na český způsob

V čem je korupce u nás specifická?

Podle mezinárodních průzkumů v tom, že ji tady lidé více než jinde považují za nezbytnost. Korupce se stala profesionální výbavou podnikatelů, kteří tvrdí, že bez úplatků by nedostali žádné veřejné zakázky. Česko ještě vyniká v tom, že tady existují firmy, které úplatky zprostředkovávají a činí z nich legalizovaný obchod. Například firmy, které vám zajistí rychlejší zápis do katastru nemovitostí. Vy jim za to zaplatíte a oni za to zaplatí zas někomu jinému na tom úřadě. Je to výnosný obchod a vy nemáte pocit, že někoho korumpujete. To je u nás velmi rozšířené.

Čím si vysvětlujete tu toleranci nebo rezignaci občanů, politiků?

Na lokální úrovni je to dané tím, že jsou tam rozšířeny klientské sítě, na kterých je člověk závislý. Když nemáte ty správné známosti, tak je pro vás problém sehnat povolení, dostat to správné razítko nebo vám to bude trvat déle než lidem, kteří je mají. A navíc tu pořád platí heslo musíme si pomáhat. Takže zatímco tolerance k ministerskému úředníkovi je u občanů malá – na něj budou nadávat hned –, když půjde o Frantu z vedlejší ulice, tak toho budou omlouvat, zlehčovat, co udělal, protože nevědí, zda ho náhodou už zítra nebudou potřebovat.

Co hrozí společnosti, kde nad korupcí zavírají oči?

Hrozí, že se staneme industriálním skanzenem na periferii západní informační společnosti. Že se staneme výrobní halou. Korupce totiž odrazuje investory a konzervuje poměry. Snaží se udržet stav, který tu je, protože je to výhodné pro současné klientské sítě. Takže jen ať všechno zůstane tak, jak je – hlavně nic neměnit. Pro nás to znamená zůstat zhruba tam, kde jsme skončili za socialismu. A skutečně se v tomto směru stáváme raritou.

Mohou proti tomu pomoci zákony? Třeba o střetu zájmů, o veřejných zakázkách?

Musíme si uvědomit, že je tvoří současná elita jen jako alibi pro zahraničí, a proto jsou bezzubé. Nejsou tam například sankce za jejich nedodržení. Současná politická garnitura skutečný boj s korupcí již dávno vzdala. Tady je přitom 30 procent lidí, kteří jsou ochotni vyjít do ulic a vystupovat proti korupci, ale chybí slušná politická síla, která by se snažila tenhle potenciál využít. Strany potřebují své černé fondy, kde se jim hromadí úplatky z veřejných zakázek, za které potom platí své kampaně, aby uspěly ve volbách. Nepůjdou samy proti sobě. Je to začarovaný kruh.

Co se s tím tedy dá dělat?

Naděje je v nové politické garnituře, která vzejde z nových ekonomických poměrů založených na mezinárodně platných normách a morálních zásadách běžných na Západě. Ta generace už roste, dnes se dostávají do vedoucích pozic v ekonomické sféře a postupem času budou hledat politické uplatnění. Z nich pak mohou vzejít morální lídři.

Nezbývá nám tedy než čekat, až demoralizovaná generace politiků vymře?

Na začátku jsem byl optimista a myslel jsem, že mezinárodní tlak, tlak zdola, z občanské společnosti donutí elity změnit své chování. Po patnácti letech zkušeností jsem se ale obrátil k téhle biologické teorii. Současné elity to prostě neumí, ani ten tlak ze zahraničí je nedonutil, aby skutečně něco udělaly.

Navíc zdejší politiky nikdo neohrožuje zespodu a média pro ně nepředstavují velkou hrozbu. Vypadá to, že česká společnost je s takovou kulturou spjatá natolik, že ani jiné politiky vlastně nechce. Pro lidi je to ostatně pohodlná situace – mohou svým politikům nadávat a zároveň nemusí nic dělat. Klasický postoj ze socialismu. Každý malý člověk si může myslet, že je lepší než ten z vládnoucích elitních kruhů.

Co udělal Zach

Soud uznal kraslického starostu Zacha vinným z toho, že jménem města, ale za zády zastupitelstva, uzavřel smlouvu na vystoupení známého baviče Miroslava Donutila, z čehož se nakonec vyklubal předvolební mítink starostovy strany ODS. Když pak radní odmítli stranickou agitaci zaplatit z městské kasy, dodala potřebných 70 tisíc soukromá firma CZK plus. Stejná firma pak starostovi půjčila 400 tisíc na nákup auta. Starosta – jak stvrdil soud – s touto firmou uzavřel tajně smlouvu o tichém společenství. Za vklad 10 tisíc mu měl plynout z firmy desetiprocentní zisk. Vzhledem k tomu, že firma provozovala benzinovou pumpu u hranic s Německem, dalo se předpokládat, že půjde o nemalé peníze.

„Nabízeli mi, že budu mít aspoň nějaké zabezpečení na stáří, a počítali s tím, že jim za to půjdu nějak na ruku,“

vysvětloval starosta Zach svého času, proč smlouvu uzavřel. Přestože starosta jakékoli „jití na ruku“ popírá, týden po uzavření tajné smlouvy prodala kraslická radnice firmě lukrativní pozemky u hranic, které jí do té doby pouze pronajímala.

„K tomu všemu došlo, to vše jsme prokázali, jen u případu tichého společenství se nám nepodařilo dokázat, že smlouva byla formou úplatku,“

říká

Martin Kantor

, soudce, který měl případ na starosti.

„V rovině právní jsme ho proto nemohli postihnout. Je ale zřejmé, že to, co udělal, nebylo slušné ani morální.“

Tento text vznikl díky laskavé podpoře Open Society Fund Praha.