Do hospody jen s pláštěnkou

Kuřáci mají smůlu: vymítání jejich vášně nezadržitelně míří i sem, bez ohledu na váhání parlamentu.

Když přišel autor těchto řádek před jedenácti lety poprvé do Respektu, uvítal ho na redakční poradě cigaretový kouř a v něm nějací lidé. Všichni kouřili, všichni byli nervózní a popelníky se rychle plnily. Místnost už dávno plná byla. Porada skončila, oblaka kouře nikoli. Nedalo se před ním nikam utéci, leda ven. Ne-existovala místnost, kde by se alespoň hodinu nekouřilo. Po roce nastoupil nový šéf a s ním malý převrat – zákaz kouřit na poradách. Kuřáci protestovali, nakonec ale souhlasili: „Tu hodinu to teda vydržíme.“ Teprve po dlouhých šesti letech dorazila do Respektu druhá fáze téhle nekuřácké revoluce – ustavila se čistě nekuřácká místnost. Část komunity kuřáků se sice velmi rychle sestěhovala dohromady s tvrzením, že bez cigarety na rtech prostě nenapíší článek, někteří ale zůstali a dokázali to! Telefonují, debatují, zírají do počítače, ťukají do klávesnice a čas od času odbíhají několik metrů ven na redakční chodbu nebo do recepce, kde pořád ještě drží své kuřácké jisté. Zásada zákoníku práce, že všechny společné prostory mají být bez kouře, je pořád tabu, život ale ukáže na jak dlouho. Ostatně část komunity našich kuřáckých „disidentů“ už se pokorně schází v kumbále vyhrazeném pro náčiní paní uklízečky.

Proč tohle všechno zmiňovat? Příběh kouření v Respektu je v malém totéž, co nezadržitelně postupuje…