Konec grosstapa

Konec policejního prezidenta Jiřího Koláře je navýsost symbolický. Šéf zdejších strážců zákona odchází kvůli podezření, že příslušníky jeho elitní protikorupční jednotky uplatil zatčený boháč, aby mu doslova před objektivy kamer dovolili uprchnout. Tak smutně skončila vláda muže, za jehož sedmiletého angažmá kleslo renomé policie na dno. Veřejnost ji považuje za neschopnou a zkorumpovanou instituci, jejíž část nepokrytě slouží mocným. Pád jednoho z hlavních tvůrců tohoto marasmu by mohl být začátkem zásadních změn.

Život začíná po čtyřiceti

Ministr vnitra František Bublan už po Kolářově rezignaci jakousi malou vizi naznačil. Představuje si v křesle policejního prezidenta nadějného a zároveň už zkušeného čtyřicátníka, který přivede do vedení tým svých vrstevníků a sbor patřičně provětrá. Ministr chce hledat Kolářova nástupce v rezervoáru policejního sboru a chce komunikovat při výběru s demokratickou opozicí – aby se budoucí policejní šéf nestal jen přechodným řešením do voleb a možné výměny vlády. To je slibné. Média již začala spekulovat o jménu budoucího šéfa. Náčelník protidrogové centrály Jiří Komorous prohlásil, že o post nemá zájem, neboť jako své poslání vidí boj proti gaunerům, kteří zabíjejí drogami naše děti. Další uvažovaný muž – šéf útvaru rychlého nasazení Libor Lochman – považuje uvedení svého jména v této souvislosti za naprostý nesmysl. To není špatná analýza. Oba muži asi opravdu nepřicházejí do úvahy: oba se krátce mihli ve službách Státní bezpečnosti a vzbudili by odpor části politického spektra. V debatě o dalších nadějných čtyřicátnících se objevuje například jméno náměstka protikorupční jednotky Milana Šišky nebo dalšího velitele ze stejného útvaru Vladimíra Machaly. Bylo by ovšem hloupé jmenovat policejním prezidentem důstojníky z týmu, který se podepsal na zmizení Radovana Krejčíře a způsobil Kolářův pád. Nadějí by mohl být třeba Tomáš Almer, šéf speciálního technického útvaru, který se zabývá odposlechy. Přišel po listopadu, má dobré profesní kontakty v zahraničí a zkušenost, před deseti lety byl náměstkem policejního prezidenta. Nebo třeba šéf bezpečnostního odboru ministerstva Michal Mazel – šéfanalytik úřadu, který v poslední době přichází se skvělými nápady na reorganizaci a vůbec fungování policie.

Mazel mluví o daleko větší spolupráci policejních složek, o nutnosti předávat si informace, o podezřelých aktivitách zločinu mezi jednotkami, o tom, že je nutné prověřovat daleko bedlivěji podezření policistů z korupce a jejich kontakty s podsvětím. Podstatou jeho analýz je ale důraz na prostor pro práci odvážných policistů, „fanatiků“ své práce. Zjednodušeně řečeno, lidé, kteří skutečně bojují proti zločinu, musí mít oporu zároveň u nadřízených, státních zástupců a v zákonech. Jak toho dosáhnout? Odpověď na tuto otázku se v nemalé míře odvíjí od toho, jak přesně si uvědomujeme hloubku a tíhu bahna, z jakého se zdejší policie musí zvednout.

Už tu jednou byli

Takže si to řekněme na rovinu. Máme tu policii, která posílá každoročně čtvrtmilionu obětí dopis, že zločiny na nich spáchané nedokáže vyšetřit. Policii, která u trestných činů zasahujících občany nejčastěji a nejvíc (krádeží, loupeží a přepadení) najde pachatele pouze v šestině případů. Nečinnost ovšem nemusí být pouze známkou neschopnosti; někdy může znamenat i schopnost – byť třeba zvrácenou. Naše policie ji dokonale demonstrovala během nedávné krize kolem Stanislava Grosse. Fakt, že se premiér státu přátelí se ženou motající se kolem zisků z prostituce a že do těchto temných vod dokonce nechá zakormidlovat své rodinné účty, nechal policii naprosto v klidu. Přitom co může být pro stát a jeho obyvatele nebezpečnější než premiérova eventuální podpora organizovaného zločinu?

A to není vše. Máme dnes policii, jejíž mluvčí sice nikdy nemá pro tazatele žádné informace (buď se k nim nemůže dostat, nebo je kvůli mlčenlivosti či v zájmu vyšetřování nemůže prozradit), ale když náhodou nějaký novinářský drzoun kriticky šlápne jejím šéfům na kuří oko, dokáže stejná mluvčí vyšťourat ze svodek – a rozeslat do médií – zprávičku o kdejakém kritikově silničním přestupku. A co je nejlepší: nic se jí za to nestane. Světovým unikátem je pak sebevražda velitele pražských detektivů Zdeňka Janíčka, který se oběsil a ještě ubodal poté, co pro podezření ze spolupráce s podsvětím skončili za mřížemi jeho nejbližší kolegové. Je to už tři měsíce, ale naše policie Janíčkovu smrt, její příčiny a důvod policistova dosvědčeného předchozího strachu ze zatčení dodnes nevyšetřila. Proboha, jak to všechno mohlo dojít až tak daleko?

Když ministr Bublan mluví o nutnosti postavit do čela policie generaci čtyřicátníků, je potřeba říct, že tu takoví kdysi byli. Za Kolářova předchůdce Oldřicha Tomáška vedli elitní policejní jednotky mladíci se znalostí jazyků, zahraničními stážemi v Německu, Velké Británii nebo třeba USA, lidé, kteří přišli po listopadu a, řečeno Mazlovými slovy, byli fanatici své práce. Jenže Tomáška smetla opoziční smlouva a její vynálezci postavili do vedení člověka, který jejich záměrům splétajícím politiku s ekonomikou vyhovoval lépe. Nový velitel „fanatiky“ vyházel a na jejich místa nainstaloval staré policajty, jejichž kariéra začala v době hluboké totality a naučila je hlavně poslušnosti vůči požadavkům moci. Spolu se svým zkušeným týmem pak Kolář vydal policii mocným – a na dlouhé roky si tak zajistil praktickou nedotknutelnost. Tuto tvář Kolářovy éry nejlíp ilustruje postava jeho náměstka Václava Jakubíka. Muže, jehož přítomnost na prezidiu dlouho vzbuzovala údiv: proč si tam drží toho bývalého bachaře, který po listopadu podnikal s estébákem a mluví jako primitiv? Kde ho vyhrabali a proč je tak důležitý, že ho před prověrkami kryje dokonce samotný ministr? Důvody jsme poznali náhodou: Jakubík, vděčný za své – jindy a jinde nemožné – povýšení, dělal pro své šéfy špinavou práci. Například v policejním převleku zastrašoval ženu, která svou nechutí prodat pozemky komplikovala premiéru Zemanovi jeho politicky využitelný byznys se zahraničním investorem. Výčet jiných případů ohrožujících mocné, v nichž policie odložila vyšetřování, všech těch Českých domů, gripenů, tajných ministerských pokladen, podivných zakázek a vymáhaných dluhů, by naplnil několik čísel Respektu.

S Hádkem na prsou

Naděje na změny je proto skvělou zprávou tím spíš, že s nimi od nástupu ministra Bublana už nikdo příliš nepočítal. Bublan dosazený Grossem se od počátku projevoval jako muž poslušný svého hybatele na premiérském křesle a držel jeho lidi děj se co děj. To by se teď mohlo změnit. Samozřejmě pokud se nový ministerský předseda Paroubek nespokojí s pouhým odchodem Koláře a bude novou situaci vnímat jako možnost zásadní léčby nemocného sboru. Loajální Bublan by pak mohl jeho zadání splnit. Nadějná je i proklamovaná spolupráce ministra vnitra s ODS při výběru nového šéfa policie.

Hlavní opoziční mluvčí za vnitro Ivan Langer nabízí ve svém „stínovém“ projektu otevřenost policie a mladé tváře. A také třeba plán na větší spolupráci policie s nevládními organizacemi, které sledují zločin – dětskou prostituci, obchod s lidmi nebo ilegální migraci –, což by policii mohlo přinést množství užitečných informací. Langer už možnost mluvit do personálního obsazení prezidia přivítal – a nic na tom nemění ani fakt, že ODS viní Bublana z politické manipulace policejního sboru i z neschopnosti a žádá jeho odchod z funkce. Langrova účast na výběru bude ovšem dobrá jen tehdy, pokud se stínovému ministrovi podaří překonat jedno úskalí. Jako koncipient totiž pracuje ve stejné advokátní kanceláři s bývalými policisty Martinem Hádkem a Martinem Pavlíkem, kteří jsou zároveň jeho hlavními „policejními“ poradci. Oba muži odešli od sboru před několika lety a jejich pověst je téměř „jakubíkovská“. Jsou podezřelí, že manipulovali vyšetřování závažných případů, z nichž jeden je dodnes známý i zasvěcenější veřejnosti. Právě Hádek s Pavlíkem zavřeli na dlouhé měsíce za mříže kvůli zcela vykonstruovaným obviněním důstojníka BIS Romana Hrubanta, který v dramatické akci koncem 90. let odhalil, kdo ze služby vynáší tajné informace špičkám sociální demokracie. (Soud pak Hrubanta naprosto očistil od všech obvinění a naopak jeho policejní pronásledovatele obvinil mezi řádky ze špatné práce a temných úmyslů.) Ivan Langer říká, že s Hádkem a Pavlíkem nepočítá do vedení policie a prý už vůbec ne na křeslo policejního prezidenta. Pokud se bude slibu držet, mohli by s Bublanem – přes řadu výhrad k oběma – najít východisko.