S poslanci v Severní Koreji

Jsou tři hodiny odpoledne, předposlední květnová neděle a letadlo s velkým nápisem Česká republika zastavuje před letištní halou v Pchjongjangu. Přijíždí schůdky a po nich sestupuje šest poslanců české delegace. V příštích třech dnech se tady mají pokusit o těžkou věc: přimět zdejší mocné k reformám a spolupráci se světem. Mise začíná zdravicemi, úsměvy a focením hned na letištní ploše. Kus dál čekají limuzíny s rudou hvězdou, které pak, když uvítací hudba ztichne, odvážejí české parlamentáře pryč. Je to tedy definitivně pravda: česká mise v nejtajemnější a nejhrozivější zemi světa začíná.

Novinářům trvá odjezd z letiště trochu déle, ale i tak probíhá všechno hladce. Místo běžného odbavení nasedáme do mikrobusu a objíždíme letištní halu. V té je teď na místní poměry plno, zanedlouho totiž odlétá jediné dnešní letadlo – pravidelný spoj do Pekingu, na který kromě Číňanů a Korejců čeká třeba i skupina německých ekonomů odlétajících po dvoutýdenním přednáškovém pobytu. S těmi se ale novináři mají minout, jsou totiž převezeni k provizorní výdejně kufrů. Pasy odevzdali už v letadle a jejich kontrolu Korejci zvládnou sami. Je sotva dvacet minut po příletu. Z okraje nedalekého parkoviště září obrovský plakát s koláží zasněžených vrcholků hor a do mikrobusu přisedají i dva tlumočníci a jejich nadřízený a od této chvíle velitel novinářského mikrobusu, padesátník v černých brýlích a s nezbytným odznakem zbožštělého zakladatele KLDR Kim Ir-sena na klopě saka. Podle vysvětlení tlumočníků je to šéf kulturního oddělení parlamentu. Novinářům ukazuje na místnost, kde čekají zavazadla, a pobízí je ruským pajďom. Později vyjde najevo, že je to jediné slovo, které v cizí řeči umí. Podstatně lépe je na tom další vládní činovník, tlumočník do angličtiny Kim Čon-pen. Na rozdíl od svého šéfa se hned usmívá a stačí vysvětlit, že anglicky se naučil na Kim Ir-senově univerzitě a v zahraničí byl jednou s jakousi delegací na cestě do Indie a Barmy. I u něho novináři se zájmem okukují veliký odznak s Velkým vůdcem Kim Ir-senem. „Nedá se koupit, člověk si jej musí zasloužit prací,“ vysvětluje muž. Té ho teď čeká opravdu dost. Do nejizolovanější země světa a poslední bašty nejtužšího stalinismu smějí novináři opravdu jen mimořádně, a pokud přece dostanou víza, čeká je pečlivě vyměřená trasa po Potěmkinově vesnici. Teď tu je ale dvanáct žurnalistů najednou – ze dvou televizí, rozhlasu, tiskové agentury, tří deníků a dvou týdeníků –, kteří se ani trochu netváří, že by měli v úmyslu bezezbytku poslouchat pokyny svých průvodců. Uhlídat je, to bude pro Kim Čon-pena těžký úkol.

Chýše pod pyramidami

Po čtvrthodince pobíhání po okolí a focení jsou kufry z letadla konečně tady a bez prohlídky plní zadní sedadlo autobusu. Můžeme jet. Prvním cílem není hotel, ale na uvítanou rodná chýše Velkého vůdce na periferii hlavního města.

Severní Korea má pověst temné země chudých, hladových lidí, kde se znelíbení režimu trestá do tří generací. Na cestě z letiště se tenhle obraz dá jen tušit, hned je ale jasné, že jsme v neobvyklé zemi. Široká kvalitní asfaltka je prakticky prázdná, jen občas projede vojenské auto nebo černá limuzína. Skutečný provoz se odehrává za svodidlem ve zhruba metr úzkém pásu vymezeném chodcům a cyklistům. Tady proudí davy s dvoukolovými kárkami nebo bez nich. Rýžová pole podél silnice jsou co chvíli vykolíkovaná rudými prapory a připomínají jednu velkou brigádu: plné lidí jakoby na povel skloněných k zemi či šikujících se na mezi nebo v kroužku pod stromy s hlavami upřenými k přednášce politruka. Další pole, další kolektiv, civilisti, vojáci, ženy, další rudé nápisy, řady praporů, další několikametrové mozaiky s vyobrazením velkého vůdce. „Ty vole, vojandy, hele, ty prapory,“ zní autobusem výkřiky, když po kraji silnice prochází zástup s rudou zástavou v čele. Pokud chtěli Severokorejci vyzvat české novináře k focení, nemohli si vybrat lépe – okna čínského mikrobusu se dají zeširoka otevřít a z každého také míří ven objektiv. Řidič se zřejmě snaží tohle nedopatření řešit a uhání na plný plyn stokilometrovou rychlostí i ve chvíli, kdy končí pole a začíná hlavní město, přesněji řečeno paneláky a paneláky a zase paneláky. Pchjongjang byl za korejské války srovnaný se zemí a z ní povstal k novému, komunistickému obrazu šedivých hranatých krychlí a pomníků velkého Kim Ir-sena. Jako nové mohlo město možná svou „moderností“ někoho i oslňovat. Teď už je to jen otlučená šedivá poušť, z níž jako symbol trčí nepřehlédnutelné monstrum nedostavěného hotelu ve tvaru pyramidy, která svými rozměry zastiňuje i největší Kimovy sochy na pchjongjangských kopcích.

Jestliže venkov působil jako místo permanentní brigády, široké bulváry bez aut jsou místo neustálé manifestace. Kolem pochodují šiky pionýrů, žen ve žlutých čapkách, mužů v bílých košilích a zase pionýrů. „Nacvičují na oslavu našeho svátku,“ vysvětluje průvodce a jeho slova zanikají ve svištění větru kolem oken. Podél silnice jsou i obchody, bez nápisů a zákazníků, pak ještě míjíme zábavný park s trochu zrezlou horskou dráhou a autobus staví uprostřed zeleně za městem. Je tady jezírko a uhlazené pěšiny, ozdobné keře. Uprostřed jednoho z nich je posazený reproduktor, z něhož se line melancholická melodie. Takové, kterých bylo plné československé rádio po smrti Brežněva. Pak je tu studna, z níž pil Kim Ir-sen, nebo plácek, kde si podle nápisu vytesaného do mramoru hrál s dětmi. Fotografové evidují jedinou známku života – dvojici žen čistících silnici od zbytků plevele – a vydávají se k nim. Tlumočník ženy rychle odhání pryč a vysvětluje, že normálně sem přichází davy lidí, teď jsou ale zrovna všichni v práci. Později prý určitě přijdou.

To už ale přijíždí poslanecká kolona. Postarší černý mercedes veze šéfa delegace, předsedu českého sněmu Lubomíra Zaorálka. Další členové – například Ivan Langer, Vladimír Laštůvka nebo Michaela Šojdrová – sedí v bílých volkswagenech kolony. Cílem je rákosová a hliněná stavba uprostřed vybetonované plochy, kde Velký vůdce přišel na svět a prožil dětství. „Už jsem to viděl minule, vždycky to ukazují,“ pronáší účastník cesty z roku 2001 Vladimír Laštůvka. Focením památné chýše nakonec berou za vděk i novináři. „Je to šílené, přesně tu šeď si pamatuju z Olomouce z osmdesátých let,“ hledá své první dojmy Ivan Langer. To už ale uvítací rituál končí. Následuje bleskový přesun do místního parlamentu, rozložité šedivé stavby na kopci s velkým sloupovým průčelím. Je tu vrátný a hostesky v křiklavě modrých šatech. A taky Zaorálkův severokorejský protějšek, který českým hostům ukazuje jednací sál s nekonečnými řadami sedadel. V těch se zasedá jen několik dní v roce. Najmenovaní delegáti zvolí své funkcionáře a formálně taky schválí rozpočet. Jinak se sem už jen vodí návštěvy. Český komunista Pavel Kováčik si v detailu fotí pohodlné polstrování křesla, ostatní mizí v temných chodbách dál, kde už se usedá k prvním rozhovorům.

Po půlhodině nastává další přesun autobusem, zatím stále jediná možnost, jak vidět i něco z běžné severokorejské reality. Zatímco poslanci míří do vládní ubytovny, novináře čekají pokoje v jednom ze tří hotelů ve městě, kde mohou bydlet cizinci. Má třicet pater, výstavku fotek ze života současného vůdce (a zakladatelova syna) Kim Čong-ila, bar s místním točeným pivem a prodejnu suvenýrů, kde se dají za eura koupit třeba i nedostatkové dámské vložky nebo hadice ke sprše. Americké dolary, platidlo úhlavního nepřítele, zde neberou.

Program je nabitý, není čas ani povolení vyjít z hotelu jen tak ven. Novináři v povinném obleku se už sunou zpět do autobusu, který se řadí do poslanecké kolony. Cílem je opět parlament a recepce na počest české výpravy. Své místo u stolu dostávají i novináři a spolu s ním i smaženou sépii, pečeného pstruha, vepřovou kýtu s červenou omáčkou. Menu má dvanáct položek, ještě před jejich servírováním ale šéf severokorejského parlamentu připíjí na větší roli Čechů v regionu a na „samostatný mírový svět“. Český předseda na oplátku připíjí na demokratické hodnoty, které nás mohou spojit. „Každý má svoji demokracii, nemůže být jen jedna,“ glosuje pak mezi dalšími mnoha přípitky a chody v intimnějším prostředí stolu jeden ze Severokorejců. „My máme slovo demokratický v názvu, proto takoví musíme být. Je tady i svoboda projevu, to je samozřejmé.“

První den návštěvy se chýlí ke konci. Předseda Zaorálek ještě venku u auta líčí novinářům (kromě českých jsou přítomni i dva severokorejští, stále však mlčí a na nic se neptají) obsah odpoledních jednání: česká strana nabádala k jadernému odzbrojení a jednání o míru, korejská si stěžovala na Američany. „Ujistil jsem je, že ani Amerika nechce konflikt,“ říká Zaorálek. „Vnímají to, že máme trochu jiné názory. Neurážíme je, neříkáme, že mají být zničeni. Proto chtějí s námi jednat.“ Předseda parlamentu je plný optimismu, hlavní střet má ale teprve přijít.

Městem bez dohledu

Pro novináře následuje noční přesun do hotelu a další kapky ze severokorejské reality, kvůli které sem všichni přijeli. Večer a brzy ráno jsou nejjistější chvíle, kdy lze uniknout z dohledu jinak bdělých průvodců. Toho využíváme po příjezdu do hotelu i my. Žádný oficiální zákaz pohybu po městě nepadl, a tak se jedna skupinka vydává na obhlídku nedalekého nádraží. Volný pohyb novinářů po městě úřady v minulosti obvykle zakazovaly, teď jsme ale (v úřednické hantýrce) delegace a nikdo nám v opuštění hotelu nebrání. Jen se rychle přidává jeden z průvodců. „Uvnitř je určitě policista a mohly by být problémy,“ namítá nervózně těsně před vchodem do nádražní haly, z jejíhož průčelí se směje Velký vůdce. Novináři se tedy otáčí a okukují figury polehávající na lavičkách v blízkém parčíku. Není to snadné, protože hned po setmění padla na město tma. Stát, který má ve znaku mimo jiné i sloup elektrického napětí, nemá k spuštění pouličního osvětlení v hlavním městě dost elektřiny. Ale ani domácnosti si nemohou vyskakovat. Je dovoleno používat jen slabé žárovky nebo zářivky. Kvůli kontrole také nikdo nemá v oknech závěsy nebo rolety.

Přes ostražitost průvodců je ale recept na nerušenou procházku po městě překvapivě snadný: tři Severokorejci, to je na hlídání dvanácti Čechů málo, a tak se stačí vydat večer nebo brzy ráno ven z hotelu na vlastní pěst. Člověk pak může sledovat scénu, která je přece jen vzdálená nakašírované potěmkiádě připravené zdejšími úřady pro každou cizí návštěvu. Třeba zmíněná doprava. Severokorejci nemohou oficiálně vlastnit osobní auto, motorku mají jen na zvláštní povolení. V posledních dvou měsících v Pchjongjangu platí dokonce zákaz jezdit po hlavních ulicích na kole. Záminkou zákazu se stalo to, že auto srazilo malého chlapce. Úřady pak rozhodly, že jízda na kole je nebezpečná. Cestovat lze tramvajemi a metrem, pro cestu mimo město (pokud nejedou na korbě náklaďáku na pole) potřebují obyvatelé povolení úřadů.

Je osm hodin večer a nádražní halou, jedinou spojnicí s městy kolem Pchjongjangu, se sune široká fronta. V prosklených dveřích směrem na nástupiště stojí voják se samopalem a spolu s třemi dalšími uniformami kontroluje povolenky pro odjezd a příjezd do města. Za jejich zády se po nástupišti sune černá limuzína vezoucí k vlaku nějakého funkcionáře. Víc už ale zvědavý cizinec vypozorovat nestihne: všimne si ho totiž žena s páskou přes ruku a rozhodnou gestikulací jej vykazuje ven z nádraží.

Vyhnout se podobným střetům není snadné: až na dopravní policisty nesmyslně „řídící“ dlouho do noci prázdné křižovatky a nutící chodce používat podchody, i když v dohledu není jediné auto, totiž severokorejská policie nechodí v uniformě, ale v civilu. Přesto se časy i v Pchjongjangu mění. Cizinec chodící po ulici sice musí počítat se šokovanými pohledy kolemjdoucích, při troše štěstí ho ale nikdo zpět do hotelu nepošle. Může si směnit peníze (byť desetkrát nevýhodněji než na černém trhu) a navštívit hospodu pro místní. Tam už se setká s úsměvy nebo alespoň se vstřícnou nevšímavostí.

V posledních dvou třech letech vláda skončila s přídělovým systémem, v jehož rámci všechny rodiny dostávaly základní potraviny, oblečení a boty. Příděly zůstaly jen pro členy nomenklatury a armády, ostatní se o sebe musí postarat sami. Ve zdejší stranické mluvě se tomu říká reforma. Vláda zavedla peníze a dovolila lidem prodávat zboží (z velké většiny pašované z Číny) i mimo běžnou síť státních prodejen. Překvapený návštěvník tak zjišťuje, že i v Pchjongjangu se dá nakupovat do osmi či devíti večer, jen je potřeba mít dobré oči. Desítky obchodů nebo malých hospod nemají u vchodů žádné reklamy a i pro ně platí zákaz používat silné žárovky. Návštěvník poznává, že jde opravdu o pionýrské časy severokorejského byznysu, byť pro obyčejné lidi nijak snadné. Od několika cizinců pobývajících ve městě delší čas lze zaslechnout, že situace se zrušením přídělů spíš zhoršila, protože ceny zboží se (alespoň z pohledu místních lidí) šplhají do závratných výšin. Například náš průvodce vydělává podle svých slov pět tisíc wonů měsíčně. Tolik stojí jeden pár bot. Kilo rajčat se dá koupit za dva a půl tisíce, jízdní kolo za sto tisíc wonů.

Son-ren bojuje

V neděli je i v Severní Koreji oficiálně volný den. Tomu je přizpůsobený program české delegace. Poslanci nechávají obleky na ramínku a kromě předsedy Zaorálka, který kvůli protokolu usedá opět do svého mercedesu, nastupují do mikrobusu, který je má vyvézt do přírody. Přesně řečeno do dalšího tradičního cíle všech návštěv – Muzea darů v horách, asi sto padesát kilometrů na severozápad od Pchjongjangu. Do novinářského autobusu přisedla členka stranického Výboru pro kulturní vztahy se zahraničím Kim Son-ren. Je tlumočnicí mezi korejštinou a ruštinou, v Rusku ale ještě nikdy nebyla. „Studentských výměn už je málo,“ vysvětluje. Předchozí dva dny strávila na poli, kde povinně zadarmo pomáhala přesazovat rýži. Severokorejci říkají práci na poli boj, takže v podání Kim Son-ren nešlo o ponižující nařízenou robotu, nýbrž o čestnou účast v boji. „Právě v tyhle dny se rozhoduje o tom, jaká bude příští úroda a jestli se ubráníme nátlaku USA,“ říká Kim.

Autobus zastavuje na kraji města, kde čekáme na autobus poslanců. Novináři vybíhají ven a fotí všechno, co se v okolí hýbe. Největší zájem je o prodavačku z kiosku, která se napřed cvakajícímu nájezdu rozčileně brání a pak rezignovaně usmívá. Odpovědnost za několik lahví lokální kořalky a pár tabulek čokolády jí nedovoluje z dosahu objektivů zmizet, jak se to daří ostatním domorodcům. Poslanci konečně projíždí a jede se dál. Před námi je oblíbené výletní místo Velkého vůdce, a tak uháníme po osmiproudé dálnici, jedné ze dvou v zemi, kde se jinak běžně jezdí po prašných cestách. Na téhle ideologicky stěžejní dopravní tepně se nešetřilo: jsou tu mosty a tunely, za které by se nemusel stydět ani Strabag. Navíc co chvíli klečí na krajnici dvě tři Korejky a rukama vytrhávají sebemenší náznak plevele. Nutno však dodat, že ani tahle silnice není vhodná pro klaustrofobiky – druhé auto je v dohledu jen málokdy.

Cestou je pak všechno při starém: novináři lačně pokukují po otlučených vesnicích kolem dálnice a bojovnících s úrodou na polích, řidič ale uhání na plný plyn a také průvodce žádosti o zastavení odmítá. Vesnice kolem vypadají spíš jako malá sídliště postavená na kraji pole – žádné nízké domky, ale bytovky, kolem kterých je zrytý a zeleninou osázený každý kousek země. Sem tam se pase kráva nebo stádo koz. Zmiňovaný konec přídělového systému přinesl do měst větší nejistotu, jak sehnat jídlo, a lidi se podle jednoho z humanitárních pracovníků houfně stěhují na venkov. Bydlení je v Severní Koreji prakticky zdarma podle hesla „strana se postará“. Přesun na venkov tedy znamená zkontaktovat místního stranického bosse, vyběhat si povolení a svěřit se mu do rukou s tím, že najde bydlení třeba u někoho, kdo má víc místností, než potřebuje.

Buďte pyšní

Po dvou hodinách jízdy dálnice končí a užší asfaltka stoupá do ostře řezané krajiny s homolemi kopců a strmými údolími. U vojenské kontroly platí každý deset dolarů vstup a po chvíli se v idylické rokli objevuje betonová stavba, jejíž několik set metrů dlouhé chodby vedou hluboko do nitra hory. Právě tady jsou uložené dary, které za svého života posbíral Kim Ir-sen. Poslanci vstupují dovnitř, novináři musí dodržovat odstup, navíc v tomhle stalinském lapidáriu s rysy děsu a naprosté směšnosti dostávají zákaz fotit. „A proč váš kameraman může? Když může on, tak naši novináři taky,“ protestuje šéf české ambasády Miroslav Podhajský. Když svůj hlas přidává i předseda Zaorálek, Severokorejci rezignují a nechávají novináře společně s delegací i fotit. Nekonečně dlouhé chodby se rozbíhají do desítek sálů, kde lze v ponurém osvětlení vidět neprůstřelnou limuzínu od Stalina, kulovnici od Andropova, medvědí kůži od Ceausesca, trůn od nigerijského panovníka, plyšového medvěda od dětí z NDR, vázu od Miroslava Štěpána nebo basketbalový míč z NBA od Madeleine Albrightové. Celkem 220 tisíc darů. „Škoda, že taky nejdeme do mauzolea Kim Ir-sena, na to představivost nestačí, to se taky musí vidět,“ poznamenává poslanec Laštůvka. „Tak tam bych nešel,“ oponuje jeho kolega Langer. „Jsou tam jezdící chodníky, všude mramor, pyramidy jsou proti tomu nic,“ trvá na svém Laštůvka. Nakonec bylo dilema snadné, mauzoleum je tentokrát, na rozdíl od první poslanecké návštěvy před čtyřmi lety, zavřené. Vyvrcholení ale přece jen stojí za to – v jednom ze sálů se otevírá krajina se stromy a zvířaty a v ní stojí Kim Ir-sen, byť jen voskový, přesto dokonalý. Korejci se za zvuků národní hymny klaní, Češi – po okamžiku nejistoty z věrného vzhledu diktátora – natáčí a fotografují. „Buďte pyšní. To bylo poprvé, kdy tam směl někdo natáčet. Ani u nás v televizi to zatím nebylo,“ sděluje české delegaci průvodkyně muzea.

Delegace pak odpočívá na terase muzea s výhledem do rokle s vodopádem. Lubomír Zaorálek se podepisuje do knihy hostů, Vladimír Laštůvka si v místním obchodě se suvenýry kupuje hůl. „Co na to říct?“ táže se sám sebe Ivan Langer do mikrofonu reportéra Lidových novin. „Je to hrozné. Lidi umírali hlady, a tady se budovalo tohle.“ Pak ale dochází na lámání chleba. „Máte dar pro pana předsedu parlamentu?“ přiklání se k jednomu z české delegace korejský tlumočník. „Jestli ano, můžete ho tu nechat, jestli ne, tak nevadí,“ dodává smířlivě, když si dotazovaný není jistý. „Něco jsme přivezli, nějakou vázu a – no a pak taky sebe,“ zkouší žertovat komunista Kováčik.

Návštěva muzea končí. Jede se kousek dál do hor, kde na delegaci čeká výstup na vůdcovu oblíbenou horu. Vzhůru se vine betonový chodník doplněný řetězovým zábradlím. V půlce strmého svahu mají poslanci chuť pokračovat, Korejci se je ale snaží odradit poznámkou, že by tam mohl být medvěd. „Mimochodem, předsedo, proč nemáme pasy?“ poznamenává na jednom z odpočinkových míst poslanec Pavel Svoboda. „To je přece nemožné, aby nám je takhle vzali.“ Předseda nic neříká. „Ptala jsem se, kde jsou naše pasy a odpovědí byla otázka, jestli nejsem unavená,“ říká jedna z členek doprovodného týmu. Pak ale debata končí, z údolí se totiž valí mlha a Korejci ukazují k návratu.

Usedáme do novinářského autobusu a míříme zpět. Když míjíme školu, před níž se zrovna koná velké shromáždění pionýrů, nevydrží jeden z fotografů s nervy a zakřičí stop. Řidič dupne na brzdu. Kameraman Novy na nic nečeká a vylézá oknem. V tu chvíli i náš korejský průvodce vidí, že odpor je marný, a otevírá dveře. „Teď je za to popravěj,“ utrousí jeden z žurnalistů a stejně jako ostatní běží k možná stovce pionýrů, kteří před školou probírají roli komunistických buněk v korejské válce. Volný den končí a naši průvodci slibují, že na zítřek připraví návštěvu vesnice, školy a obchodního domu. Ještě večer posílá česká ambasáda v Pchjongjangu pro novináře své auto, aby z jejího internetu (jinde možnost není) mohli do Prahy poslat první zprávy.

Bonbon pro paní učitelku

Pondělí je nejdůležitější den cesty. Poslance čekají jednání s druhým mužem hierarchie severokorejského režimu Kim Jong-namem, novináři se vydávají na velkou poznávací cestu. „Lidi ve městě nebo na vesnici nefoťte, oni si to nepřejí,“ nabádá ještě v autobuse průvodce. „Nebo se jich napřed dovolte.“ To už ale autobus sjíždí z dálnice a po prašné cestě směřuje k vesnici. Přesněji řečeno k zlaté soše Velkého vůdce. Korejci se klaní, novináři fotí. Pořád visí ve vzduchu obava, že si Korejci svoji nečekanou vstřícnost na poslední chvíli přece jen rozmyslí. Ale ne, změna se nechystá – za sochou opravdu čeká novináře výkladní skříň severokorejského zemědělství, jakési zdejší JZD Slušovice. „Byli jsme místem, kde Velký vůdce začal učit farmáře hospodařit,“ říká ve společenské místnosti místopředseda družstva Chongsan. „Pak tady byl osmdesátkrát a všechno fungovalo.“ Na otázku, proč se zemědělci potřebovali učit něco, co dělali odjakživa, hledá chvíli odpověď, a tak mu pomůže průvodce: „Byl tady chudý kraj.“ Ve skutečnosti byl Chongsan místem, kde Kim nespokojený s tím, že sedláci neplní nesmyslné plány, rozjel kampaň, na jejímž konci začali zemědělství řídit partajní ideologové. Vše pak vyvrcholilo v devadesátých letech hladomorem. O tom ale nemá smysl mluvit a tak sedáme do autobusu a skrz stometrový tunel v kopci nad vesnicí vjíždíme do rýžovišť. I tady běží mobilizace za dostatek rýže. Navíc s trochu větším entuziasmem než jinde. Zvlášť před objektivy kamer. Najednou odkudsi vypochoduje útvar nadšených žen, které se pod rudým praporem hlásí do práce. Tedy do směny, kde budou celý den ve studené vodě bosýma nohama pod taktovkou družstevních vyvolávačů stranických hesel přesazovat sazenice v rýžovišti. Za chvíli skutečně přijíždí trojice mladých lidí s ampliony a zesilovačem, staví se na kraj pole a pobízí ženy do práce.

Pak následuje prohlídka ukázkového domku – kuchyně je plná zásob potravin, v pokoji dvě nové televize, jen elektřina zrovna nefunguje. Pak přichází děti z místní školy a vítají novináře svým pořadovým cvičením. Za odměnu si každé odnáší od jednoho z novinářů bonbon. Učitelka se je snaží okřikovat, aby držely trojstup, pak ale po sladkosti natahuje ruku i ona.

Skvělí lidé

Pokračujeme dál – autobus míří zpět do města, kde zastavuje u obchodního domu. Nad vchodem je obvyklá rudá cedulka s údajem, kdy sem zavítal soudruh Kim Ir-sen, a uvnitř nezvykle velká nabídka zboží. Přesto tu není kromě znuděných prodavaček ani noha. Hned je jasné proč. „Je to obchod pro cizince,“ říká náš průvodce. Před vchodem je dokonce další rarita – taxi. Fungování této služby ve městě, kde lidi nemají skoro žádné peníze a turisté se nemohou volně pohybovat, zůstává záhadou. Následuje jízda metrem – doprava je tady levná – místní za jednu jízdu platí dva wony, čeští novináři po euru, tedy tisíckrát víc. Dalším bodem je návštěva školy – zrovna tady kanadští lektoři vedou kurz pro korejské učitele angličtiny. „Líbí se mi tu, hlavně lidi jsou tu skvělí,“ pochvaluje si světlovlasá Hannah. Kousek od její třídy je nástěnka s plakátem, na kterém skvělí Korejci probodávají svým pérem nepřátelé z Ameriky a Japonska. O kus dál visí motto školy: „Cizí řeč je zbraň do boje na život a na smrt.“ Na další otázky pro Hannah či její kolegy ale není čas. Nahoře čeká zdejší hudební sbor s kolekcí písní na oslavu Velkého vůdce. Na konci půlhodinového představení si děvčata rozebírají trochu překvapené novináře a tancují do závěrečného rytmu. Nadšená poslankyně Šojdrová slibuje, že soubor pozve do České republiky. Když to tlumočník překládá, učitelka se hořce usměje a slibuje, že přijede, pokud to půjde. Zatím to ještě nikdy nevyšlo. V autobuse se pak mezi novináři rozvíjí debata, jestli je dobrý nápad přenést oslavu Kim Ir-sena i do Čech. Nakonec vítězí názor, že ano a že Češi na takovou produkci určitě přijdou.

Den se nachyluje, a tak rychle do autobusu a zase jinam, tentokrát do domu pionýrů. V jedné třídě se hraje na klavír, pak na akordeon, jinde jsou mladí fyzici, jinde počítačoví nadšenci. „Na internet dnes nejsme připojeni, zatím jen na vnitřní korejskou síť intranet, dnes ale nefunguje,“ odpovídá učitel na otázky. Nakonec míří autobus na jedno z okrajových sídlišť. Mezi paneláky stojí tři haly spojené v jednu, kolem nichž je zcela nečekaný ruch. Od hlavní silnice sem míří proud lidí s vozíky nebo s pytli na zádech. Jsme na prvním pchjongjangském tržišti, kde vzniká zárodek čehosi jako kapitalismus. Otevírá se až v šest hodin odpoledne, aby sem lidé neutíkali dřív z práce na poli. Náš průvodce si před zastavením autobusu klade podmínku: nikdo nesmí fotit. Nakonec slibům uvěří a pouští novináře na dvacet minut ven. V halách si Korejci pronajímají kiosky a prodávají všechno možné. Velká většina zboží je tu pašovaná z Číny a Japonska. I chování lidí je dost jiné: najednou se smlouvá o cenu, najednou se nebojí prodat cizinci zboží za eura nebo nepřátelské dolary, což se jinde zdá nemožné. Ceny jsou vysoké a jen málokdo něco kupuje. Všude je ale tak plno, že se skoro nedá projít. Po hodinách strávených mezi deklamujícími družstevníky a pionýry působí tato tvář Severní Koreje jako balzám.

Co dál

V deset večer Lubomír Zaorálek svolává novináře do hotelového salonu a rekapituluje své klíčové jednání s Kim Jong-nemem. „Měli jsme jednat půl hodiny, nakonec to bylo hodinu a půl. Oni několikrát málem odešli od jednacího stolu. Otevřeli jsme otázku pracovních táborů, nutnost reforem, tvrdili jsme, že izolace a důraz na armádu nikam nevede. Tvrdě jsme narazili, ale nakonec všechny ty nepříjemné věci vyslechli. Těžko se tu ale hledá člověk byť jen s náznakem reformního myšlení,“ rekapituluje Zaorálek. Spokojenost s rozhovory netají ani pravicověji ladění poslanci Langer a Svoboda. „Mělo to smysl, je dobře, že to všechno slyšeli,“ říkají svorně. Názorový rozdíl panuje jen v tom, jak dál. „Měli bychom dál jednat, nelze je tlačit ke zdi, i když hned neprojeví vstřícnost,“ míní Zaorálek a Langer. Svoboda je jiného názoru: „Pokud se do několika týdnů, maximálně měsíců nevrátí k rozhovorům o míru, ztrácí už podobné cesty smysl, a jsem pro další zpřísnění sankcí.“ Vladimír Laštůvka je nejvstřícnější: „Co takový postoj dokáže? K čemu jsou nějaké osy zla? Je třeba posílit naši misi a dál jednat.“

V úterý ráno je odjezd na letiště. Novináři i poslanci dostávají zpět své pasy, letoun se zvedá a Severní Korea mizí v dálce. Otázka, jak se Češi mají dál plést do jejího osudu, zůstává.

I u nás se mobilizovalo, říká Lubomír Zaorálek

V čem byla tahle cesta jiná než v roce 2001?

Setkali jsme se s významnějšími lidmi. Premiér a hlavně pan Kim Jong-nam, který je podle našich informací muž číslo dvě nebo tři. Nevíme to ale jistě, neznáme složení politbyra. Řada z jeho členů už zemřela a stranické vedení už možná ani neexistuje. K členům bezpečnostní rady se nejde propracovat. O to jsme ale ani neusilovali.

Byla jednání úspěšná?

Určitě. V konkrétní výsledky nešlo doufat. Důležitá byla otevřená debata o mírových jednáních, reformách, a to se nám povedlo. Několikrát to vypadalo, že jednání předčasně ukončí. Když jsem mluvil o nutnosti změn v jejich politice, říkali, že jim nikdo nemá co radit. Oni jsou vůlí lidu a my prý pod vlivem propagandy. Tam to eskalovalo. Řekl jsem, že máme vlastní zkušenosti. I u nás se na brambory.

Pokud je třeba jednat, proč do Pchjongjangu nejezdí politici jiných západních zemí?

Těžko říct. Myslím, že není snadné takovou návštěvu dohodnout. Severní Korea nás chápe jako zvláštního partnera. Nejsme účastníky šestistranných jednání, nejsme v žádném sporu v jejich regionu, nebyli jsme v korejské válce, nejsme bývalá koloniální mocnost, zažili jsme socialismus.

Dozvěděli jste se něco nového, co jste předtím nevěděli?

Neměli jsme představu, jestli se situace nevyvíjí lepším směrem. Ten systém se ale hroutí do sebe, nelze mluvit ani o pomalých reformách. To nelze vyčíst z knížek, je cenné mluvit s lidmi.

Má tedy smysl dále tam jezdit?

Určitě. Spíš bych se bál opaku. Je cenné říct jim do očí, co si o nich myslíme. Pokud budu předseda parlamentu, budu se snažit o další jednání, pozval jsem předsedu jejich parlamentu k nám. Úspěch je i to, že se nám povedlo přivést tam dvanáct novinářů. To se v poslední době nestalo.

Mají smysl návštěvy, když se Severní Korea nevrátí k šestistranným rozhovorům?

To je otázka. Chci o své cestě informovat velvyslance EU. Jsem ale pro další jednání. Vojenský zásah je nemožný. Tvrdší embargo závisí na dohadování s Čínou a zastavení dodávek ropy stejně nikam nepovede.