Beneš se vrací

Edvard Beneš se po sedmdesáti letech vrátil na ministerstvo zahraničí. Sice jen jako bronzová socha, ale vášně budí stejné, jako když tam docházel coby člověk z masa a kostí. Ostatně se zdá, že právě tohle – vyvolat rozruch – autoři nápadu chtěli. Benešovo zpodobení nebylo vztyčeno před Černínským palácem jako pocta dávno mrtvému velikánovi, ale jako symbol stále vyznávaného obrazu světa. Přes všechny řeči o evropanství totiž určuje českou diplomacii stále – a stále víc – strach z Němců. Proto zdejší politici pořád dokola skloňují Benešovo jméno a jeho nositele nařizují oslavovat zákonem jako náš společenský a národní vzor. Pojďme se tedy podívat do dramatické doby, kdy ještě živý Beneš určoval směr této země a vlastně celé Evropy.

Sedmého června 1948 podepsal Edvard Beneš abdikaci. O několik týdnů později umírá. Bylo mu 64 let. Zůstalo po něm tak složité politické dědictví, že v něm nemáme jasno dodnes.

Budoucí československý prezident Edvard Beneš se narodil v Kožlanech, v chudém zemědělském kraji západních Čech. Měl osm sourozenců a historici jej popisují jako přitloustlé dítě trávící většinu času nad učením, někdy na rybách. Zbytek času pomáhal rodičům v obchodě, cihelně nebo na poli. Matka doufala, že se stane knězem, malého Eduarda (Edvard se začal podepisovat až později) ale víc láká svět jeho dvou starších bratrů …