Sebrali mě a byl jsem na to sám

Úterý 10. 5. 2005 Při obědě čtu v novinách o chystaném setkání disidentů v Havaně, někdy okolo 20. května. Rozhoduju se okamžitě. Pojedu. Je to 9 let, kdy jsem tam byl naposledy.

Problém je, že musím zařídit tunu věcí. Nemám peníze na letenku, mám rozbité dva foťáky někde v servisu v Německu. Večer volám Tomášovi do Člověka v tísni, že chci odletět a že rád vezmu nějakou pomoc pro ty nebožáky, co je Castro dusí.

Středa 11. 5. V Člověku se dozvídám podrobnosti o chystané disidentské schůzce. Mám docela divný pocit. Nejsem žádný Mašín, ačkoli bych chtěl. V hlavě se mi honí různé scénáře. Dozvídám se, kdy si mám vyzvednout peníze a léky, které povezu potřebným na Kubu. Už není cesty zpět. Píšu na všechny strany, kde sehnat letenku co nejlevněji, nebo zadarmo. Jenže zadarmo nic není. Mám stres jako bejk.

Čtvrtek 12. 5. V 9 ráno žádám o vízum na kubánské ambasádě. Bába se ujišťuje, že budu turista. No jak jinak, to víš, že budu. Hrabe se v nějaký složce, otáčí se zády, abych nic neviděl. Jsem na seznamu? Tolikrát jsem už hanobil v médiích jejich komandanta. Složka je tenká, ale zavírá ji v půlce. Uf. Přítelkyně Káča mi moc nevěří, že pojedu. Když vidí vízum, začíná o mne mít strach. Zatím dobrý.

Pátek 13. 5. Píšu do Paříže a Vídně svým agenturám, že budu na Kubě. Žádná odezva. Potvrzuji cestovce datum odletu na úterý ráno. Chci tam být pár dní…