Jedinec, ne stát

Je evropská ústava nesrozumitelná? Co si o ní vlastně myslet? Musíme ji číst? Pravda je, že délka a odbornost některých pasáží odradila od četby Evropany všech národností. Všude v Unii lidé bezmocně kroutí hlavami nad množstvím výkladů. A často docházejí k závěru, že nebudou hlasovat pro dokument, kterému nerozumějí a o jehož smyslu se dohadují i odborníci. Proto když budou lidé ve Francii či u nás hlasovat proti ústavě, neznamená to nutně, že jsou proti jednotné Evropě. Znamená to spíš, že evropská myšlenka se jim ztrácí v mlhách anebo že ji z ústavy nevyčetli. Proč? Může to být jinak? A hlavně – byť to zní naivně – o jakou myšlenku tu jde?

Hlemýždí krok demokracie

Důvodů, proč je ústava čtenářsky nevděčná, je mnoho, ale tím pro nás podstatným je těžkopádnost evropského rozhodování. To však nezměníme. Každá novinka ve strukturovaném demokratickém útvaru vzniká dlouho. Tohle dobře vědí Švýcaři, kteří ke každému politickému rozhodnutí potřebují velké množství „ano“. Švýcarsko to v určitých ohledech paralyzuje. Ale každé tamní rozhodnutí je konsenzuální, žádné nepřichází shora a v každodenním životě je to dobře znát. Možná si budeme muset zvyknout, že ve velké Evropě to takhle chodí, protože ji tvoří pětadvacet států. A ty naštěstí nemají v čele společného diktátora, který by jistě napsal čtivější a jednodušší text. Evropská ústava je zkrátka konsenzem často protichůdných zájmů a jiná asi být v tuto chvíli nemohla. I proto…