Důvěru místo Arafády

V úterý skončila válka. Tak lze charakterizovat setkání lídrů Izraele, Palestiny, Egypta a Jordánska v egyptském Šarm aš-Šajchu a tam vyhlášené příměří pro Svatou zemi. Po více než čtyřech letech krveprolití a více než čtyřech tisících mrtvých. Příliš troufalé tvrzení? Dost možná. Vždyť nikdo neví, jestli zítra, pozítří či za týden někoho nezabije raketa z pásma Gazy, kulka neurotického osadníka na Západním břehu nebo sebevražedný terorista ze sousední lokality. Ale jedno je jisté: Palestinskému vedení Mahmúda Abbáse se přes ojedinělé přetrvávající incidenty podařilo přesvědčit Izraelce i svět o tom, oč se v jiném kontextu a rozměrech marně snaží Stanislav Gross – myslím to upřímně. Právě od toho, nikoli od formálních projevů, ceremoniálů či slavnostních podpisů, se odvíjejí i naděje na mír ve Svaté zemi. Podívejme se na příběh druhé intifády. Je to vlastně příběh zápasu o důvěru.

Jsem atentátník, kdo je víc

Píše se červenec 2000. V americkém Camp Davidu má vyvrcholit sedm let běžící mírový proces mezi Izraelem a Palestinci z norského Osla. Tak velí harmonogram, neboť ke 13. září 2000 má být dohodnut „definitivní status“ – jinými slovy mír s Palestinci a podmínky, kdy, jak a v jakém areálu vznikne palestinský stát. Jenže namísto dohody, kompromisu a důvěry přichází krach tohoto summitu pod patronací Billa Clintona. Palestinská delegace odmítá cokoli…