Americká volba

Jestli vám někdo bude tvrdit, že ví, jak tyhle volby dopadnou, tak je to buď lhář, nebo blázen, ukončila jeden ze svých posledních předvolebních komentářů americká televize ABC. Ano, zítřejší souboj o Bílý dům skutečně nemá předem jasného vítěze – a přitom jde podle mnoha komentátorů o jedno z nejvypjatějších klání v dějinách. Zejména stoupenci Johna Kerryho totiž s nadsázkou říkají Kerry, nebo smrt. Toto je tedy zpráva o Americe těsně před osudovou volbou.

Hodně štěstí v Bethlehemu

Z klubka lidí podupávajících jen pár metrů od zhasínajících neonů proslulého newyorského náměstí Times Square tryská živý hovor a smích. Sešlost různého věku a barvy kůže spojují placky s portrétem Johna Kerryho na šatech a kelímek kávy v ruce. Je krásné, chladné ráno předposlední říjnové soboty a zhruba tři sta dobrovolníků z volební armády tandemu Kerry-Edwards se chystá do akce. Čeká je spanilá jízda do nedaleké Pensylvánie, kde budou agitovat mezi tamními ještě nerozhodnutými voliči.

Úderem osmé se ozve megafon a vybízí přítomné k nástupu do přistavených autobusů. Návštěvník ze slovanské planety je šokován, když zjistí, že každý účastník nejenže vše dělá ve volném čase a zadarmo, ale dokonce musí před odjezdem zaplatit pětadvacet dolarů, aby se pokryly náklady cesty. V autobuse ihned vládne dobrá nálada, všichni se představují křestními jmény. Jsou tu právníci, učitelé, lékaři, studenti i penzisté. Proč si dobrovolně kazí víkend politickou agitací? „Stydím se za svého prezidenta. Je to člověk, který lže, omezuje naši svobodu slíděním tajných agentů, ale zároveň vytváří svou politikou v Iráku nové teroristy,“ vysvětluje svou účast prošedivělá doktorka Jane a spolucestující kolem souhlasně přikyvují.

Před příjezdem do cíle rozdává jedna z organizátorek Memorandum, potištěný list papíru pro orientaci v nastávajících úkolech. „Pensylvánie bude ve volbách jeden z klíčových států a George Bush tu byl už čtyřiatřicetkrát, proto se musíme snažit,“ píše se tu mimo jiné. „Tyto volby budou jedny z nejdůležitějších za poslední desítky let. A navíc hrozí, že budou i neregulérní. A to je důvod, proč vás žádáme o pomoc,“ vysvětluje text. Řada demokratů se totiž obává, že se stoupenci stávajícího prezidenta Bushe pokusí omezit některým potenciálním stoupencům Kerryho volební právo. Stejná praxe totiž vyšla najevo po minulých volbách, kdy vyšetřování prokázalo několik případů lidí odmítnutých volebními komisemi z důvodu jejich údajného – a nepravdivého – konfliktu se zákonem. Většinou šlo především o černošské a latinskoamerické voliče – tradiční elektorát Demokratické strany. Zbytek Memoranda jsou kontakty a základní rady, jak postupovat. „Tak kdo vyhraje v Pensylvánii?“ vykřikne najednou organizátorka ze svého místa vedle řidiče. „Kerry-y-y-y,“ odpoví jí sborový ryk. A pak ještě mohutnější potlesk.

Tento autobus končí ve městě Bethlehem. Zdejší kdysi proslulé ocelárny jsou už sice dávno mimo provoz, ale stále ještě se tyčí ve své obrovitosti na horizontu a připomínají Verneovo Ocelové město. Všichni Kerryho aktivisté mají sraz v jedné z velkých aul místní univerzity. Sál je už ze tří čtvrtin plný místních dobrovolníků nebo těch, kteří přijeli odjinud, ale po vlastní ose. „To je New York, pozdravme New York,“ zdraví náš autobus žena, která uprostřed sálu právě udílí aktivistům závěrečné pokyny. Zaburácí nadšený potlesk a výkřiky: „Díky, New Yorku.“ Všichni se na sebe usmívají, pobíhají tu psi a děti.

„Mnozí lidé nevědí, že vůbec mohou volit,“ navazuje řečnice uprostřed na přetrženou nit. „Někteří, zejména Latinoameričané, byli dokonce republikány přesvědčováni, že volit nemohou, takže jim musíte pomoci se zorientovat, a to vy dokážete!“ Poslední slova téměř vykřikne a opět mohutný aplaus. „Jde nám o to hlavně přesvědčit demokraty, že mají jít volit, a pak nerozhodnuté. Když vám někdo řekne, že je pro Bushe, tak ho pozdravte a jděte dál, není čas na přesvědčování a bylo by marné. Tak hodně štěstí.“

On znesvětil můj hlas

Všichni dobrovolníci jsou rozděleni do malých skupinek a dostávají mapu města s adresami demokratů a nezávislých. Tohle kouzlo umožňuje výjimečnost volebního systému Spojených států, která se jmenuje registrace. Aby lidé mohli volit, musí se předem zapsat do volebních seznamů, a mají přitom na výběr prohlásit se za demokraty, republikány nebo nezávislé. Pokud si vyberou jednu z prvních dvou možností, mohou se účastnit i stranických primárek a volit třeba právě kandidáta na prezidenta. Pro strany je pak výhoda, že mají dobrý přehled o svých stoupencích – adresy, věk a počet hlasování.

Naši skupinu tvoří mladí manželé Jason a Deborah, kteří přijeli vlastním autem z New Yorku, učitelka španělštiny z Alabamy Linda a místní podnikatel Berne, oba kolem padesátky. Nikdo z nich – stejně jako většina lidí z new-yorského autobusu – nikdy nic podobného předtím nedělal. „Politika mě osobně nikdy nezajímala. Z George Bushe ale mám strach, protože sází jen na sílu a děsí svět. A když si tohle myslím, tak musím něco udělat,“ vysvětluje Linda, proč nasedla do svého auta a vyrazila takovou dálku. Zajímavé je i to, že polovina její rodiny je pro Bushe. „Dlouho jsme se o to přeli. Teď už to raději nerozebíráme, protože se nedokážeme přesvědčit, a když na to přijde řeč, tak se hned projeví emoce.“ Naproti tomu Berne chce především uchránit stejná práva pro své tři dcery. „Nelíbí se mi, že se znovu o ženách mluví jen jako o rodičkách, které nemají ani právo na přerušení těhotenství. A to ani nemluvím o konzervativním přístupu ke gayům a lesbičkám.“

Je krátce po poledni a skupina vyráží do rajonu, který jim mapa vykázala. Jiskřivé ráno se změnilo v nádherný slunečný den, uličky Bethlehemu září díky svým listnatým alejím všemi barvami podzimu. Čtveřice se rozděluje na dva páry a vyráží na první zteč. Tváře dobrovolníků prozrazují trému a trochu nervozity. Na klepání chvíli nikdo nereaguje, ale za chvíli vykukuje zaskočená paní v teplákové soupravě. „Dobrý den, jmenuji se Berne a pracuji pro Johna Kerryho. Rád bych se zeptal, jestli mohu počítat s vaším hlasem pro našeho kandidáta,“ souká ze sebe Berne. „Já k volbám nepůjdu. Já jsem naposledy volila před strašně moc léty,“ odpovídá žena. „Ale to nevadí, jakmile jste byla jednou zaregistrovaná, tak můžete jít volit kdykoli,“ vysvětluje horlivě Berne. „Opravdu? To jsem nevěděla, tak to já půjdu, protože Bush musí pryč.“ Žena si přebírá volební letáky a Linda s Bernem jdou dál, spokojeni z prvního úspěchu.

Drobných vítězství ale záhy přibývá, a to jak mezi těmi, kteří jsou zapsáni jako demokraté, tak i mezi nezávislými. Najde se však i řada nerozhodnutých. „Určitě chci jít volit, ale přiznávám, že ještě nevím koho,“ říká přibližně šedesátiletý muž zametající chodník před svým domem. „Nelíbí se mi, že Bush šel do Iráku, ale připadá mi rozhodnější než Kerry. Co kdyby se opakovalo něco jako 11. září?“ ptá se. „Kerry má zkušenosti z Vietnamu a je to rozhodný muž,“ pouští se do debaty Linda. „Bush jenom vyrábí svou iráckou politikou nové teroristy a navíc nám zahnal všechny naše spojence.“ Muž kroutí nerozhodně hlavou: „Podívejte, Francouzi a Němci nás budou nenávidět pořád. To nezmění ani Bush a ani Kerry. Myslím, že oba mají své přednosti, ale stále nevím, kdo větší.“ Berne vytahuje volební materiály a předává je. „Budeme rádi, když se rozhodnete pro nás. Kdyby vás cokoli zajímalo, tak si to tady můžete nalézt nebo zavolat na tato čísla. Díky.“ „Ne, to já děkuji vám za zájem. Jsem rád, že jste tu byli,“ odpovídá muž a potřásá nám rukou. Vstřícně reagují všichni, i ti, kteří jsou rozhodnuti k opačné volbě. „Bush je lídr, kterého v době války s teroristy potřebujeme,“ říká například mladý muž s dítětem v náručí. „Navíc jsem věřící a líbí se mi, že brání tradiční hodnoty, třeba rodinu. Takže mě nepřesvědčíte, ale díky. Materiály? Rád se na ně podívám.“ Stejně nakonec končí debata i se starší zahořklou paní trpící – s nadsázkou řečeno – českým syndromem zklamání z politiky: „Já volit nechodím a nepůjdu, protože politici mají jen krásné řečičky, ale nikdy nic neudělají,“ říká starší dáma roztřeseným hlasem. „Naposledy jsem šla volit Nixona, a jak to dopadlo. On znesvětil můj hlas a já už to podruhé riskovat nebudu.“ I ona ale nakonec děkuje za zájem a bere si letáky: „Jestli vám stojím za to, že za mnou jdete až domů, tak o tom popřemýšlím.“ Po páté hodině jsou všechny adresy navštíveny a Berne s Lindou se vracejí do základního tábora. Tam už se postupně schází i osazenstvo newyorského autobusu a po nezbytné porci rozlučkových úsměvů a poplácávání po zádech vyrážíme za padajícího soumraku zpět ke světlům velkoměsta.

Velký volič tě sleduje

Vedle nadšené pomoci tisíců zapálených amatérů vedou hlavní part předvolební kampaně samotní kandidáti. A to už jde o čistě profesionální výkon, připravený a prokomponovaný do nejmenšího detailu. Už proto, že každý z nich musí za jeden den stihnout i čtyři státy, vzdálené od sebe mnoho set mil. Každá jejich štace proto začíná velmi časně ráno a končí pozdě v noci.

Volební den vypadá tak, že v místě mítinku zdejší organizace rozhlásí, že se blíží prezidentský kandidát. Všichni zájemci jsou pak sezváni na jedno místo, kam se vejde co nejvíce lidí. Mezitím v letadle Kerry a Bush připravují svůj proslov. O místě, kam se blíží, vědí každý detail. Jaká je tam nezaměstnanost, jaké jsou místní problémy, početní zastoupení menšin, jestli je tu spíše průmysl, či zemědělství a podobně. Podle toho se pak určují takové detaily, jako jestli má řečník například nenápadně vystrčenou medailí z Vietnamu deklarovat svou státnickou rozhodnost, či vhodně utrouseným slovíčkem ve španělštině polichotit hispánské menšině.

Pokud chce kandidát zdůraznit například svou zdravotnickou politiku, stojí za ním na pódiu pár lidí v bílých pláštích, pokud jde o dělníky, má stafáž na hlavách helmy. Kampaň je doslova magie, a ačkoli se podobné triky na první pohled mohou zdát primitivní, jsou velmi účinné, protože v bulvárních médiích, které se věnují kampani spíše okrajově, možná otisknou jen fotografii. A pokud zabere třeba doktory v pozadí, je to úspěch.

Ani Bush a ani Kerry si své proslovy nepíší sami. Ne že by to nedokázali, ale prostě na to nemají čas. Největším uměním je proto vybrat si vhodné poradce, kteří znají svého šéfa natolik dobře, že vědí, jak by sám proslov napsal. Nicméně konečnou podobu textu si upraví sami a rozhodně nejde o to, že by byli ve vleku svých poradců.

V Americe je nutné se při kampani téměř pořád usmívat, a to i tehdy, když jde o vážná témata, protože je třeba vyzařovat klidnou rozhodnost. Podle amerických analytiků zlomila právě neschopnost dostát tomuto kánonu vaz původně nejsilnějšímu adeptovi na post prezidenta za demokraty Howardu Deanovi. Ten se totiž stále mračil a křičel na publikum tak hlasitě, že vypadal jako nekontrolovatelná nálož emocí.

Na mítinku většinou prezidentského kandidáta přivítá a představí nějaká známá osobnost. Největším trhákem republikánů byl letos někdejší starosta New Yorku Rudolph Giuliani a u demokratů někdejší prezident Bill Clinton. Strategie je jasná – Giuliani je zosobněním statečnosti a rozhodnosti, kterou prokázal při boji s newyorskou kriminalitou a pak po útocích na New York 11. září 2001. A Clinton má zase přinést zejména hlasy černochů a hispánců, ke kterým si našel cestu jako nikdo předtím. Je to dáno i tím, že před lety prohlásil, že se těší na dobu, kdy běloši nebudou mít v USA většinu. Podle mnoha politických analytiků mělo vliv na prohru Alberta Gorea před čtyřmi lety právě to, že odmítl Clintonovu pomoc, protože se od něj chtěl jako jeho někdejší viceprezident odstřihnout.

Karlův tanec s vlky

Prezident George W. Bush sází především na strach občanů z dalšího teroristického útoku, respektive na svou schopnost coby v praxi osvědčeného lídra zemi před tímto útokem ochránit. Není divu: podle mnoha průzkumů se ukázalo, že dvacet procent Američanů se rozhoduje podle postoje kandidátů k boji s terorem, čtvrtina pak podle vztahu k válce s Irákem a stejné procento klade důraz na ekonomické problémy. Většina reklamních spotů má silný emocionální náboj. „Zlo čeká na naši slabost,“ říká například na jednom z nich ponurý hlas, zatímco kamera sleduje smečku vlků běžících temným lesem a vrhajících se na svou oběť. Nebo přes záběry na cvičící teroristy běží text: Věřili byste Kerrymu? Neexistuje jediné vystoupení George W. Bushe, ve kterém by současný šéf Bílého domu nezdůraznil, že Kerry není dostatečně silný, aby zemi ochránil. Při debatě s lidmi se ale ukazuje, že to funguje, protože strach z dalšího útoku a neúspěchu v Iráku přivádí prezidentu Bushovi mnoho stoupenců.

Podle televize CNN má George Bush jeden z nejlepších volebních týmů v dějinách Spojených států. Kdo tedy stojí za tímto zázrakem? Bush o sobě několikrát prohlásil, že nikdy nebyl příliš dobrý student a vzdělaný člověk, „ale v čem jsem byl vždy dobrý, bylo znát schopné lidi“. A to je pravda. Stále častěji se tu skloňuje jméno Karl Rove. Korespondent časopisu Time z Bílého domu James Carney o něm prohlásil: „Je to zřejmě ten nejvlivnější a nejdůležitější politický konzultant prezidenta, jakého jsem kdy v životě potkal.“ Podobně silných vyjádření lze najít v médiích a knihách bezpočet.

Roveův vliv na dnešní kampaň ale lze rozklíčovat až tehdy, když se podíváme krátce do historie. Už od mládí se Rove věnoval především politice, čemuž dokonce obětoval své manželství, ale jeho kariéra zamířila strmě vzhůru na konci sedmdesátých let, kdy se v Texasu začíná podílet na modernizaci republikánů, a posléze i na kampaních.

Svůj um ukázal už ve chvíli, kdy dokázal zbortit více než stoletou tradici, s krátkou přestávkou v sedmdesátých letech, že Texas je nezlomnou baštou demokratů, jak píší ve své knize Bushův mozek novináři James Moore a Wayne Slater. Byl to také on, kdo vlastně přemluvil George Bushe mladšího, aby se vrhnul do velké politiky a kandidoval na guvernéra. „Jestli bude George chtít, může se klidně stát i prezidentem,“ prohlásil prý – podle texaské republikánky Ken Luceové – Rove už v roce 1990.

Roveův klíč k úspěšné kampani leží beze sporu ve schopnosti sehnat dostatek peněz. „Nikdo a nikdy neměl lepší seznam velkých republikánských sponzorů než Rove,“ píší novináři v knize Bushův mozek. Kromě peněz opřel prezidentův vlivný muž svoji strategii o jedno slovo: útok. „Napadnutí protikandidáta je mnohem důležitější než všechny pozitivní řeči. Útok, útok, útok,“ to si Rove podle knihy Bushův mozek zapsal do svého plánu jedné z volebních kampaní v Texasu už v roce 1986. A postupoval podle toho i během guvernérského tažení samotného Bushe, proti němuž tehdy stála velmi populární dosavadní guvernérka Ann Richardsonová. Když si Rove například uvědomil, že se lidé v Texasu bojí zejména kriminality, postavil na tom Bushovu kampaň. Několikeré průzkumy totiž zároveň ukázaly, že Jižané nevěří, že by s kriminalitou mohla něco udělat žena. Přitom za Richardsonové všechny druhy kriminality poklesy. Tedy až na jednu výjimku – kriminalitu mládeže. A právě na tom Rove postavil kampaň: „Jakmile se někdo musí bránit a vysvětlovat, prohraje,“ řekl tenkrát kolegům. A tak se také stalo, protože Richardsonové se nepodařilo své úspěchy prodat.

Ostatně je to Rove, kdo Bushe mladšího v dobrém slova smyslu vytvořil. Cítil v něm charisma, energičnost a navíc už předem zajištěné dobré jméno díky jeho otci. Rove ještě před guvernérskou kampaní sezval k Bushovi řadu lidí, kteří ho učili mluvit, pohybovat se a rozumět politickým tématům. Pozval k němu experty na ekonomiku, školství, kriminalitu atd. a probíhalo klasické školení s tabulí a poznámkami. Zkrátka tvrdá příprava, o které se českým politikům ani nezdá. „Nevěděl toho o školství příliš. Pokoušel jsem se mu říci všechno důležité, co znám o veřejném školství, a on se to pokoušel absorbovat,“ citují autoři v knize Bushův mozek republikánského senátora z Texasu Billa Ratliffa.

Rove také vytvořil seznam klíčových historických knih, které dal Bushovi k přečtení, aby pak bylo jednodušší přesvědčit média a veřejnost, že před nimi stojí vzdělaný muž. Také pro Bushe najal druhou klíčovou poradkyni Karen Hughesovou, která se mimo jiné starala o jeho osobnostní rozvoj, takže ho například naučila to, aby si zapamatoval jména všech známějších novinářů, jména manželek a dětí, a pak s nimi vždy prohodil pár slov.

Podle mnohých komentátorů má dnes Rove stejný vliv na politiku Spojených států jako prezident, ale to už je na jiný článek. Každopádně i současná kampaň má přesně jeho útočný rukopis. Byl to Roveův nápad shromáždit veterány z Vietnamu, aby zpochybnili Kerryho statečnost v této válce, a byl to prý i on, kdo navrhl emotivní televizní spoty a strategii nekonečného opakování, že Kerry není rozhodný muž.

Tři slova k večeři

Proč Rove právě sází na Vietnam a Kerryho válečnou minulost, je nasnadě, ale opět je třeba se podívat kousíček zpátky do minulosti, byť tentokrát jen o jeden rok. Tehdy začínala Demokratická strana hledat svého kandidáta na prezidenta a vše hrálo do karet Howardu Deanovi, kterého média svými komentáři katapultovala do čela adeptů. Navíc se mu prostřednictvím internetu podařilo zmobilizovat sponzory, kteří mu dali nejvíce peněz, co kdy v primárkách nějaký kandidát získal. Kerrymu se dlouho nedařilo prolomit mediální a stranický nezájem. Podle knihy Paula Alexandera Kandidát byla odtažitost dána už tím, že ve 20. století uspěl v boji o Bílý dům jenom jeden jediný kandidát ze Senátu – John F. Kennedy. Řada dalších selhala.

Kerryho příběh ale ukazuje, že osud politika může v kampani změnit jedna jediná řeč. Ta jeho přišla koncem loňského roku v Iowě, na jedné ze série společných večeří demokratických kandidátů. Zpočátku to vypadalo, že vše proběhne jako obvykle v Deanově režii. Na rozdíl od ostatních hovořil z balkonu, obklopený stoupenci, a znovu zopakoval, že je třeba Bushe vyprovodit z Bílého domu, už proto, že zatáhl zemi do války v Iráku. Pak ale přišel Kerry, který si jen stoupl na podium a řekl: „Jestli chce Bush učinit ústředním tématem kampaně národní bezpečnost, tak mám pro něj pouze tři slova, kterým bude rozumět: Jdeme na to!“ Celý sál zahřměl potleskem a večer byl jeho.

Byl to první úspěch, ale cesta byla ještě dlouhá, nicméně Kerry a jeho tým od této chvíle stavěli kampaň na tom, že proti Bushovi je zapotřebí někdo, kdo – na rozdíl od Deana – už prošel válkou, dostal řadu vyznamenání za statečnost a jehož si navíc řada veteránů velmi váží. S tímto poselstvím také nakonec ve straně uspěl, a proto republikáni postavili kampaň na zpochybnění jeho statečnosti a také na tom, že po válce ve Vietnamu tuto vojenskou misi kritizoval. Podle již citovaného Paula Alexandera to ale nebude tak jednoduché, protože se ví, že Kerry válku kritizoval ještě předtím, než do ní narukoval. A to se může hodit i dnes, kdy sice válku v Iráku kritizuje, ale chce ji dokončit, a ne z ní utéct.

Nejen válkou živ je člověk

Každopádně kampaň Johna Kerryho sází také na strach, i když v jiném duchu. Snaží se dokazovat, že díky Bushovi a jeho zásahu v Iráku tam zbytečně umírají Američané. V reklamních spotech pak vystupují zmrzačení vojáci či civilisté, nebo plačící matka zavražděného hrdiny. Nicméně se zdá, že Kerryho cílení na obavy z umírání v Iráku není tak úspěšné, a to především ze dvou důvodů. Za prvé si mnozí řeknou, že je lepší, když umírají vojáci ve vzdálené válce než civilisté doma ve Spojených státech. A za druhé, průzkumy překvapivě ukázaly, že 63 % vojáků či jejich rodinných příslušníků stále souhlasí se zásahem v Iráku a považují to za správné rozhodnutí, zatímco proti je jen 33 %. „Armáda má evidentně raději George Bushe než Johna Kerryho a silně věří v misi v Iráku,“ říká Adam Clymer z University of Pennsylvania, který průzkum mezi vojáky a jejich příbuznými řídil (zúčastnilo se ho 75 000 členů armády). Je to tím překvapivější, že většina členů armády se zároveň domnívá, že Bushova administrativa podcenila situaci v Iráku a vyslala tam málo vojáků.

Zdá se tedy, že pokud by Kerry jen reagoval na Irák, příliš nových hlasů by mu to nepřineslo. Dva týdny před volbami proto Kerry změnil strategii: vedle boje s terorem začal více tlačit na domácí problémy. „Bush chce zápas postavit na národní obraně, ale já věřím, že prezident musí být schopný bránit zemi a zároveň bojovat za střední třídu,“ prohlásil ve středu 20. října v Iowě. Nicméně si nešlo nevšimnout, že v tomtéž projevu několikrát zdůraznil sebe sama jako lídra, který ví, jak vést zemi. Také uspořádal poněkud komický lov na kachny, aby jej média mohla zachytit s puškou v ruce.

Co bude dál

Už zítra bude jasno – nebo přinejmenším mnohem jasněji – v otázce, kdo se stane příštím prezidentem Spojených států. Z postoje a proklamací obou kandidátů je zřejmé, že v zahraniční politice k žádnému zemětřesení nedojde. Je ovšem otázkou, jaké reakce vyvolají výsledky v samotné Americe. Kampaň je natolik vyhrocená, že skutečně rozděluje zemi. „Nejsem si jistý, jestli jsme někdy v minulosti byli svědky kampaně, která tak cílí na emoce. To, čeho jsme svědky letos, je cílené zaměření na strach a úzkost,“ napsal v New York Times politický analytik z Brown University Darrel M. West. Podle průzkumů si sedmdesát procent Američanů myslí, že prohra jejich kandidáta přinese „zásadní negativní důsledky“.

Zdá se téměř jisté, že eventuální vítězství George W. Bushe způsobí výbuch emocí, demonstrací a protestů. Už dnes je mezi jeho odpůrci cítit velké napětí. Stoupenci stávajícího prezidenta zachovávají – alespoň na první pohled – chladnější hlavu a při debatě o volbách mnohdy říkají: „No co. Přežili jsme Cartera, přežijeme všechno.“

Rozhovor

Kerry se nám zdá přesvědčivější,

říká komentátor deníku Washington Post Jackson Diehl

Washington Post napsal, že ve volbách podporuje Kerryho. Jak takový názor vzniká?

Je to výsledek bouřlivých debat názorové části redakce, tedy té, která píše komentáře listu. Samozřejmě se toho účastnil i majitel a předseda správní rady, ale například zpravodajové do toho nezasahují. Diskuse trvala několik týdnů, kdy jsme probírali jeden argument za druhým.

Co bylo rozhodující?

Podle nás má Kerry mnohem lepší zejména domácí politiku. Vyšel nám přesvědčivější v otázce bezpečnosti, energetiky, zdravotnictví, školství a podobně. Mnohem těžší bylo rozhodovat, kdo bude lepší v otázce boje s terorem či v Iráku. Nakonec jsme si řekli, že Kerry za dnešní situace může být prospěšnější, protože třeba v Iráku už nejde jen o otázku síly a armády, ale i diplomacie a vyjednávání. Je zapotřebí rekonstruovat Irák, pomoci mu ekonomicky a politicky na nohy. Po této stránce má Bush v Iráku naprosto katastrofální výsledky a nezdá se, že by věděl jak dál. Kerry působí přesvědčivěji.

Pro Evropana je zajímavé, kolik lidí se dobrovolně angažuje v prezidentské kampani. Je to běžné?

Je běžné, že se lidé dobrovolně snaží pomáhat svému kandidátovi, ale dnes je to mnohem silnější než v předchozích letech. Lidé cítí, že jsou to důležité volby, jsou v době války a řešíme řadu důležitých vnitropolitických témat. Zejména v dosud nerozhodnutých státech se angažují desítky tisíc lidí.

Změní se něco v zahraniční politice pro nás Evropany, když vyhraje John Kerry?

Jestli vyhraje, a zdůrazňuji to „jestli“, pak zřejmě napře své úsilí k obnově dobrých vztahů s Evropou. Zejména s Němci a Francouzi. Nejsem si jistý, jestli u nich uspěje, ale určitě se o to pokusí. Bylo by to vhodné, protože nenarůstá jen odpor Evropanů k USA, ale také odpor Američanů k Francii či Německu. Kerryho vyjádření také nasvědčují tomu, že bude chtít vyvolat debatu jiných zemí o jaderném programu v Íránu.

V Česku se proti Kerrymu občas namítá, že kdyby byl prezidentem před patnácti lety, možná ještě dnes máme komunismus, protože by existoval SSSR. Co o tom soudíte?

Kerry tvrdě oponoval části zahraniční politiky Ronalda Reagana, ale zejména té, která se týkala Střední Ameriky. Nesouhlasil ani s příliš rozsáhlým zbrojením, ale rozhodně bych netvrdil, že by u vás zůstal komunismus. Už proto, že to nebyl jen důsledek zahraniční politiky Spojených států. Kerry není a nebyl žádný přítel komunismu.

Změní se něco, když vyhraje znovu Bush, nebo vše bude pokračovat v dnešním směru?

Myslím, že to bude spíše pokračovat tak jako dosud. Nečekám příliš změnu. Ačkoli posun může přinést už jen to, když bude třeba jiný ministr obrany. Uvidíme.

Rámeček

Ground Zero: tady to začalo

Na místě, kde před jedenáctým zářím 2001 stála legendární „Dvojčata“ a které vlastně nejvíce ovlivnilo dnešní volby, prezidentskou kampaň nic nepřipomíná. Jen se tu znovu vybavují tři roky staré záběry hroutících se věží, jejichž účinek ještě umocní obrovská plocha, jež tu po nich zůstala. Lidé a auta ji v bezprostřední místnosti míjejí, jako by se nikdy nic nestalo. Už tu nestojí vojenské a policejní hlídky. Jen hlouček lidí postává před drátěným plotem a dívá se na místo, kde se před třemi lety odehrávaly dramatické události následující po teroristickém útoku. Na tabuli si pak prohlížejí návrhy stavby, která tu má v budoucnu vyrůst.

„Možná to bude znít hrozně, ale chybí mi to, jak jsme byli v prvních týdnech po 11. 9. naprosto sjednoceni. Mám pocit, že se teď vzdalujeme jako nikdy předtím,“ říká mladá žena, která pracuje v nedaleké bance. „Myslím, že si Bush tolik nenávisti nezaslouží. Udělal všechno, co se mělo udělat, abychom byli v bezpečí.“

Jiný kolemjdoucí v dobře padnoucím obleku říká, že nejhorší je, že politici použili záběry z 11. 9. do kampaně. „Dojemné pohledy na George W. Bushe, jak objímá příbuzné obětí, a nebo naopak třeba film Michaela Moorea Fahrenheit 9/11, kde používá vyděšené tváře svědků útoku proti prezidentovi, mi přijdou naprosto nevkusné. A řekl jsem si, že poprvé nepůjdu volit, protože jsou mimo a měli by si dát studenou sprchu.“

Při debatě s lidmi v blízkosti bývalých Dvojčat si nelze nevšimnout jiného vystupování než ve zbytku New Yorku. Někteří se dokonce tady o politice bavit ani nechtějí, a to ani o událostech během 11. září. I zásadní Bushovi odpůrci více šetří slovy. „Myslím, že tohle místo bychom neměli špinit politickými hádkami. Názor na Bushe řeknu kdekoli, ale tady by se neměly pořádat žádné demonstrace. Takové místo se nesmí zneužívat,“ říká mladý muž na kole, na kterém má nálepku s přeškrtnutým Bushem.

Hned vedle bývalých Dvojčat je malý hřbitůvek se starými náhrobními kameny. I on se proslavil v televizi, když byl zasypán popelem z bortících se mrakodrapů. Dnes je samozřejmě už vše uklizené. U jeho zdi zrovna stojí postarší muž s mapou. Přijel s rodinou do New Yorku z druhé strany země, z Oregonu. „Jsem tu od 11. září poprvé, a možná proto mě teď trochu chytá děs. Zdá se mi divné, jak se strašně hádáme, jestli je větší hrůza Bush, nebo Kerry, přitom jsme stále v nebezpečí,“ říká zamyšlené. „Mně je vlastně jedno, který z nich vyhraje, jen ať už to máme za sebou a dáme se nějak dohromady.“

Konec rámečku