Návrat domů

Ten tragický židovský příběh jsme v posledních dnech z médií mnohokrát slyšeli. Norimberské zákony, žluté hvězdy, neustálé ponižování, šikana, hlad. Pak transporty do vyhlazovacích táborů, smrt v plynových komorách. A pro hrstku šťastlivců návrat domů. Co ale přišlo pak? Pokud po tom začneme pátrat, zjištění nejsou příliš radostná.

Horkou vodu mají všude

„Koncentrák byl hrozný. Hrozný byl ale i návrat,“ začíná v pokoji svého brněnského domku vyprávět Erika Bezdíčková. Před sedmdesáti čtyřmi lety se narodila v Žilině do – jak sama říká – pokrokové židovské rodiny Keleermannových. Doma se mluvilo slovensky stejně jako německy nebo maďarsky. Otec vystudoval ve Vídni, matka v maďarském, dnes rumunském Cluji. Na hlavní žilinské třídě rodiče vlastnili obchod s psacími stroji, nakupovali obrazy a jako jedni z prvních ve městě vlastnili auto. Do synagogy sice Erika chodila s rodiči jen příležitostně o velkých svátcích, všechny kamarády ale měla mezi dětmi z židovských rodin. Zapsala se do sportovního oddílu sionistické mládeže Makabi a spolu s ostatními začínala snít o cestě do Palestiny. „Své židovství jsme ale nijak zvlášť neprožívali,“ vzpomíná paní Erika. To se ovšem už brzy mělo změnit.

V roce 1941 jí bylo deset let, když do bytu přišel slovenský gardista a bez vytáček si řekl o několik obrazů, které Keleermannovi k všeobecné známosti měli…