Ústí potřebovalo svůj výbuch

Po třetí havárii během posledního půl roku se to už nedalo udržet pod pokličkou: „Spolchemie ztratila důvěru města, že dokáže udržet nebezpečné látky pod kontrolou,“ prohlásil začátkem října na adresu jedné z našich největších chemiček primátor Ústí nad Labem Petr Gandalovič (ODS). Minulý týden pak novinové titulky hlásily: „Historický krok – Spolchemie končí s nebezpečnou výrobou.“ Skutečnost je ale jiná: těžká chemie nejenže v centru Ústí nad Labem zůstane, firma dokonce staví nové provozy a svůj klíčový byznys – výrobu umělých pryskyřic – během příštích tří let ztrojnásobí. Něco se ale přece jen změnilo. Série havárií udělala z chemičky volební téma číslo jedna. Tlak veřejnosti a politiků navíc přinutil fabriku k otevřenosti a vstřícnému jednání.

Moc podpisů

Ten večer seděl novopečený ústecký zastupitel a současný kandidát na senátora Zdeněk Kubec se známým v kavárně s výhledem na město. Krátce před devátou zaburácel výbuch a ze Spolchemie vyšlehly plameny. Pan Kubec si dodnes pamatuje na pocit ohromení a na strach, který se ho zmocnil. S požárem tenkrát před dvěma lety bojovalo až do rána šestnáct hasičských sborů z pěti okresů. Podle krajského hygienika měli lidé v Ústí štěstí. Teplota požáru byla tak vysoká, že spálila i velmi nebezpečné látky. Dým navíc stoupal vzhůru a rozptýlil se až nad inverzní vrstvou. Když letos na jaře unikl z továrny nejdřív chlor a čtrnáct dní nato zahalil město kyselý bílý mrak oxidu sírového, rozhodl se Zdeněk Kubec a jeho Sdružení pro zdraví, sport a prosperitu konat. Konkrétně uspořádat o továrně v centru města referendum. Do hry o budoucnost a podobu Spolchemie tak vedle dlouhého snažení aktivistů poprvé vstoupili politici.

Během pěti dní podepsalo žádost o vyhlášení referenda s otázkou „Má město udělat vše pro to, aby byly nebezpečné výroby Spolchemie vymístěny?“ deset tisíc ústeckých občanů. Kombinace tak rychle získaných podpisů a toho, že je sbírají politici, kteří mají na radnici pádné slovo – Sdružení sportovců má v jedenáctičlenné radě čtyři zástupce a podporu jednoho člena Unie svobody (proti šesti radním ODS) – přinesla ovoce. Ještě před začátkem sběru podpisů se továrna s nikým nebavila a primátor Gandalovič říkal: „Těžko lze hlasovat o tom, co je desítky let součástí obce. Navíc neexistuje způsob, jak říci chemičce, aby zastavila nebezpečnou výrobu.“ Podpisový úspěch však situaci změnil. Rada města se shodla, že bude po chemičce přece jen chtít několik věcí: za prvé zajistit výrobu chloru nejlepší dostupnou technologií (bez použití rtuti) a ukončit jeho vývoz mimo podnik a za druhé přemístit zásobníky výbušného propylenu ze vzdáleného Ovčího vrchu pod zem do areálu továrny. „Kdybychom nešli do ulic,“ říká Zdeněk Kubec, „nikdy by se tohle na radě nepodařilo prosadit."

Chemičku nedáme

Úspěch ovšem nechal Sdružení sportovců usnout na vavřínech. Žádost o referendum zůstala ležet v šuplíku a zmíněné požadavky radních vůči Spolchemii také. Až další havárie koncem září, mrak oxidu sírového nad městem, dala věci znovu do pohybu. Tentokrát se pro změnu vyděsil ředitel Spolchemie. „Věděl jsem, že finanční škoda je zanedbatelná. A že to nikomu nic neudělá,“ vzpomíná ředitel Martin Procházka.„Ale zároveň mi bylo jasné, že to je průšvih, protože je to hrozně vidět.“ Jeho obava byla správná. Primátor Gandalovič vzápětí vyslovil v úvodu citovaný výrok, že chemička ztratila důvěru města. Trval na tom, aby dva radou schválené požadavky – ukončit vývoz chloru a zakopat zásobníky propylenu – Spolchemie splnila. Firma souhlasila bez váhání. „Je jasné, že možnost převážet chlor v Evropě tak jako tak skončí. Plánovali jsme ukončit jeho prodej v průběhu dvou let, ale přizpůsobíme se požadavkům města. Dobré vztahy nám za to stojí,“ říká ředitel Martin Procházka. Stejné je to se zásobníky propylenu – firma by je dřív nebo později zakopat stejně musela.

Sdružení sportovců vytáhlo ze šuplíku podpisové archy a rozhodlo se požádat o vyhlášení referenda. Ani jimi položené otázky se však firma příliš nebojí. „Nemáme tu nic, co by podle zákona znamenalo nepřijatelné riziko, bylo nebezpečné,“ říká ředitel Procházka a primátor Gandalovič souhlasí. Šéf společnosti Přátelé přírody Marian Páleník má názor právě opačný: „Nemít tu nebezpečné výroby rovná se zavřít Spolchemii.“ Zároveň ale uznává, že otázka pro referendum je bezzubá. Nechává příliš na benevolenci města, jak si ji vysvětlí. Proto navrhoval Sdružení sportovců (za které kandidoval na radnici) ještě jednu otázku: Mají zastupitelé změnit územní plán tak, aby Spolchemie nemohla budovat žádné nové provozy? Nicméně Páleníkova otázka neprošla.

Definitivně se rozloučit s chemičkou si totiž netroufají ani politici ze Sdružení sportovců. „Při podepisování petice jsme se zároveň lidí ptali, co chtějí,“ říká Zdeněk Kubec. „Jen čtvrtina z nich chtěla dostat chemičku úplně pryč z města. Tři čtvrtiny lidí ji tady naopak chtěly zachovat, ale bezpečnější.“ Proti plánu Mariana Páleníka (také letos kandiduje na senátora), který ve své výzvě premiéru Grossovi navrhuje nestavět vysoce sporné jezy na Labi a ušetřených šest miliard raději investovat do postupného útlumu chemičky, stojí v Ústí všichni místní politici. Takže ačkoli se nahlas mluví o konci nebezpečných provozů, realita s takovým občanským a politickým krytím v zádech je právě opačná. Minulý pátek Spolchemie otevřela nový provoz na výrobu umělých pryskyřic a ještě tento měsíc začne stavět další. Ze 40 tisíc tun v roce 2002 stoupne do roku 2005 výroba pryskyřic třikrát – na 150 tisíc tun. „Jsem pro to, aby firma stavěla nové provozy,“ říká primátor Gandalovič. „Nové technologie pro město nepředstavují nebezpečí, umožní tu rozvoj tradiční chemické výroby a jsou zdrojem ekonomické prosperity.“