Poté co v polovině prosince zveřejnilo ministerstvo školství výsledky hodnocení návrhů výzkumných záměrů vysokých škol a rezortních výzkumných ústavů, se spustila nezvykle živá mediální odezva. I v tomto listě byla publikována série článků (H. Čápová: Útok na Dvojčata české vědy, Respekt č. 52/2004, V. Cílek: Reforma vysokých škol je špatná, č. 1/2005, J. Greš: Proč se vědci bouří a J. Zlatuška: Školství jde dobrým směrem, č. 2/2005). Neobvyklou četnost i vášnivost reakcí lze připsat následujícím okolnostem. Ve hře je vysoká částka 2,4 miliardy korun ročně, která nicméně představuje slabých 10 procent rozpočtu vysokých škol, systém hodnocení popřel zavedené praktiky v podpoře výzkumu u nás, neuspěla více než polovina předložených návrhů, v některých případech se výsledky hodnocení zcela minuly s očekáváním vědecké obce a navržený model financování dělí návrhy v podstatě do dvou skupin: ty, které financovány budou, a ty, které financovány nebudou.
Kdo a proč to způsobil?
Neobvyklost popsaného přístupu vynikne, když jej srovnáme s dosavadním stavem ve státní podpoře výzkumu. Výzkumné záměry představují jeden ze způsobů tzv. institucionální podpory výzkumu a jsou nástrojem dlouhodobějšího koncepčního rozvoje vědy v institucích, v našem případě na jednotlivých vysokých školách. To však vůbec neznamená, že institucionálně musí být podporována každá škola, každá fakulta, katedra nebo…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
