Koncepci vládní reformy vysokých škol lze vyčítat neochotu zohlednit výkonové parametry i poptávku veřejnosti po studiu v nabízených programech. Jejím problémem nejsou radikální změny systému, ale naopak zohledňování „zvykových“ parametrů, které nedovolují, aby se vysoké školy výrazněji vymanily z krunýře starých zvyků. Nejvýrazněji je to vidět na tom, že se koncepce nijak nesnaží se vyrovnat se strukturálním nepoměrem nabídky studijních příležitostí a poptávky po nich, kdy některé školy odmítají z kapacitních důvodů 80 % přihlášených uchazečů, zatímco jinde kapacita převyšuje zájem natolik, že ochotně berou každého. Ministerstvo nevyvrací opakovanou nepravdu o „extenzivním“ rozvoji vysokých škol po roce 1990, i když je evidentní, že je král vysokoškolského vzdělávání u nás nahý. Počet devatenáctiletých, kteří u nás nastupují na vysokoškolské studium, ani po patnácti letech nedosahuje 25 % příslušné věkové kohorty. Srovnávací studie OECD i EU ukazují, že Česko poskytuje své mladé generaci suverénně nejhorší podmínky v EU k získání vysokoškolského vzdělání i k následnému životnímu uplatnění na trhu práce, kde vysokoškoláci dosahují v průměru o 80 % vyšších příjmů než středoškoláci. Nízké počty studentů v poměru k počtu učitelů přitom na většině českých vysokých škol nedosahují poměrů ze zavedených univerzit např. ve Spojených státech. Vysoké školy se kvůli tomu potácejí pod…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 44 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
