Překvapení: kraje školám prospěly

Přede dveřmi jsou druhé krajské volby. U těch předchozích se všichni kandidáti nové samosprávy shodli v celé zemi na jediném: potřebujeme víc silnic, nové dálnice a průmyslové zóny. Naopak jejich vize na téma rozvoje školství byly jen velmi neurčité. Je proto příjemným překvapením, kolik práce krajští politici od té doby v této agendě vykonali.

O dvě lahve koňaku

Kraje dostaly do vínku kyselé jablko, do kterého si úředníci ministerstva školství léta netroufli kousnout. Měli sice po ruce čísla o tom, jak ubývají děti, ale rušit školy a propouštět učitele se jim nechtělo. Krajští politici si na tenhle úkol troufli. Nejodvážněji se ho chopil Jihomoravský kraj, konkrétně šéf tamního odboru školství Miloš Šifalda.

„Už dnes máme střední školy v průměru naplněné jen ze tří čtvrtin, a pokud bychom nic neudělali, za sedm let by byly doslova poloprázdné,“ shrnuje Miloš Šifalda čísla, která vyplynula z dva roky staré analýzy (pokles demografické křivky se samozřejmě týká také základních škol, ty však zřizují obce, proto do jejich sítě nemůže kraj přímo zasahovat). Znamená to nejen zbytečně platit opravy a provoz poloprázdných budov, ale také dávat peníze nadbytečným učitelům. Proto zastupitelům navrhl, kudy z toho ven: snížit současný počet 114 středních škol o 27 jejich sloučením. Jenže vzápětí se rozpoutala bouře nevole. „Ředitelé, kteří měli přijít o místo, hledali zastání u rodičů. Společně oslovili novináře, využili kontaktů na zastupitele,“ líčí Miloš Šifalda blesky, které se snesly na jeho návrh. Chodil neúnavně argumentovat na zasedání zastupitelstva a výsledkem byl nakonec kompromis při jeho rozhodujícím hlasování – místo 27 zanikne 20 škol.

Poznání, že racionální návrh dokáže tak snadno rozcupovat lobby dotčených ředitelů a podnikatelů, kteří chtějí levnou a díky své jednostrannosti bezbrannou pracovní sílu z učňáků, vedlo úředníka Šifaldu k dalšímu odvážnému kroku. Zatím se k němu neodhodlal žádný další kraj, i když ho pozorně sledují. Prosadil, aby školy dostávaly peníze přehledně – podle počtu žáků. „Část ředitelů mi přišla poděkovat, že mají poprvé dost peněz – ti, kteří neměli dřív žádné známosti na školském úřadě a jejich rozpočet byl léta nízký. Ti, kteří v tom uměli chodit a využívat nepřehledného systému, dostali méně, než byli zvyklí,“ říká Miloš Šifalda. Přehledný systém financování zároveň lépe než odhad ukáže, zda prolobbovaných sedm škol má šanci přežít nebo ne. „U jedné z nich už je jasné, že šanci nemá,“ říká Miloš Šifalda. „Naopak musím přiznat, že v jednom případě jsme se v našem návrhu zcela jistě zmýlili.“ Kraj ušetří popsanými kroky v příštích pěti letech zhruba 1,3 miliardy korun. Bude je moci investovat do lepšího vybavení škol a také do vyšších platů učitelů. Právě tímto argumentem získal Miloš Šifalda na svou stranu krajské odbory. „Dnes jsou platy našich učitelů ve srovnání s ostatními kraji v dolní polovině. Podle mého názoru budou za tři roky na špici – do třetího místa,“ říká. „Nemohl jsem odborářům nabídnout žádnou záruku, tak jsem se s nimi vsadil – o dvě lahve francouzského koňaku.“

Miloš Šifalda nepopulární likvidaci škol nejen ustál, jeho rozhodnost ho dokonce vynesla z úřadu do politiky, je na třetím místě kandidátky ODS do zastupitelstva Jihomoravského kraje.

Lobby učitelů a podnikatelů

Také Praha se rozhodla zvednout učitelské platy. Na rozdíl od kolegů z jihu Moravy to ale v jejím případě není systémový krok, jen zoufalství a populismus. Právě hlavní město totiž patří navzdory nejlepším podmínkám pro tvorbu rozumné sítě škol – všude se dá dojet městskou dopravou – mezi regiony, kde je nejméně využita kapacita škol a příliš mnoho učitelů. Rušit školy je tu totiž ještě těžší než kdekoli jinde, zdejší rodiče si nechají líbit ještě méně. Primátor Pavel Bém proto přišel s nápadem, že počínaje letošním zářím bude město připlácet učitelům každý měsíc tisíc korun. Praha se tak stala jediným krajem, který přidává kantorům ze svého – ostatní přerozdělují balík peněz ze státního rozpočtu (kraje ze svého rozpočtu platí provoz a opravy budov, peníze na platy jim posílá ministerstvo školství). Žádný kraj se zatím nechystá Prahu následovat také proto, že je zároveň jediná, kde učitelé berou míň, než kolik je průměrný plat v oblasti.

Rozumný zásah do sítě škol může mít kromě šetření a následně racionálního vynakládání peněz ještě jeden pozitivní důsledek. Prázdnotou totiž zejí především učňovské školy. V případě Jihomoravského kraje bude mít prosté užití ekonomických nástrojů za následek změnu poměru mezi nabídkou gymnázií, středních odborných škol a učilišť – z 20 % v roce 1999 se podíl gymnázií zvýší na 30 % v roce 2007, zatímco podíl učilišť klesne z 38 % na 25 %. Tento trend platí pro celou republiku. Jediný kraj, který zařadil zpátečku směrem k proletarizaci středního školství, je Liberecký. Je to tím překvapivější, že vládu v kraji měla v rukou pravice, občanští demokraté spolu s Unií svobody. Přesto radní pro školství Evu Bartoňovou (ODS) převálcoval úředník – šéf odboru školství Robert Gamba – a spolu s vlivnou lobby podnikatelů prosadil vizi, že školství je tu ne proto, aby rozvíjelo děti a zmnožovalo jejich možnosti, ale proto, aby „vyrábělo“ levnou pracovní sílu, která navíc kvůli své jednostranné orientaci jen těžko uteče jinam. Radní Bartoňová už v těchto volbách nekandiduje.

Chceme moc a peníze

Stejně jako se ministerstvu nikdy nepodařilo přizpůsobit počet míst v lavicích klesajícímu počtu dětí, netrouflo si nikdy ani na další velmi žádoucí věc – měření kvality škol. První vlaštovkou v tomto směru jsou Středočeši. Z porovnání testů (z českého jazyka, matematiky a obecných studijních předpokladů), které děti dělají při vstupu na střední školu, a testů, které budou dělat v jejím průběhu, se dá zjistit podstatná věc – co škola děti dokázala naučit. „Pak se dá říct – do téhle školy sice berou horší děti a do té druhé skvělé – a v té první jsou sice jejich výsledky stále ještě o něco horší než v té druhé, ale zlepšily se o hodně. Zatímco děti v té druhé škole jsou stále skvělé, ale ne lepší,“ vysvětluje klíčovou věc pro hodnocení kvality škol – přidanou hodnotu – Ondřej Šteffl z firmy Scio, kterou si kraj na testování najal. Klidně se tak může stát, že průmyslovka dopadne lépe než elitní gymnázium. Na testování dobrovolně přistoupila většina škol, které poskytují maturitní vzdělání. Myšlenku hodnocení kvality tu prosadili také úředníci odboru školství, politici na ni sice přistoupili, ale její význam zatím docenit neumí. Zatímco v Americe samospráva a rodiče do špatné školy neinvestují, radní pro školství za Unii svobody Antonín Podzimek nechce o něčem takovém ani slyšet. „Když mi paní ředitelka zavolá, že potřebuje tu či onu investici, nejdu se podívat, zda je její škola k testům přihlášená a jaké má výsledky,“ říká. Přestože letos jde do voleb na druhém místě kandidátky Koalice pro Středočeský kraj, měření kvality škol jako svůj trumf nevytáhne. Dokonce ho ani nenapadlo, že takové informace mají pro rodiče cenu zlata. „Možná bychom je mohli zveřejnit na internetu, máte pravdu, ale zatím jsem o tom neuvažoval, nenapadlo mě to,“ říká radní Podzimek. Čím se chce tedy před voliči pochlubit? „Komunikací s řediteli. Když něco potřebují, vyjdu jim vstříc. Zrovna teď mám před sebou pětadvacet centimetrů vysoký štos papírů, převázaný modrou šňůrou. Jsou to požadavky škol na investice odhadem za 400 milionů korun a pokrýt je budeme moci jen z jedné čtvrtiny,“ říká. Přestože sami Středočeši ještě význam měření kvality neumí docenit, další regiony se k nim přidávají. „Mezi kraji je zdravá konkurence, sledují, co zavádějí jinde. Každý si hlídá, aby něco nezmeškal,“ říká Alena Štěrbová, donedávna radní pro školství Vysočiny a předsedkyně společné komise krajů pro školství, dnes náměstkyně Petry Buzkové.

Také Vysočina má mezi kraji svůj primát. Je nejlíp vybavená počítači, ale zároveň jich má nejmíň ze státního (a pro korupci vyšetřovaného) projektu Internet do škol. „Podmínky generálního dodavatele byly příliš omezující, proto jsme školy raději vybavili z krajského rozpočtu,“ říká Alena Štěrbová. Kromě rychlého připojení, možnosti používat jakékoli výukové programy a přesouvat počítače libovolně podle aktuálních potřeb výuky to přineslo ještě jednu výhodu: „Projekty si v rámci krajských podmínek psali učitelé sami, jsou proto motivovaní a cítí zodpovědnost za to, jak počítač ve výuce použijí.“

Čtyři roky školství pod vládou krajů tak přinesly ovoce. Kraje si troufly na věci, do kterých se centru nikdy nechtělo. Daly také šanci velkému počtu lidí ukázat se a vyniknout v oblasti školské politiky. Bezradnost politiků před minulými volbami vystřídal jasný tah na bránu. Kraje se totiž shodují v tom, že chtějí v oblasti školství převzít od státu víc moci a peněz. „Dnes o síti škol spolurozhoduje ministerstvo, měla by ale být plně v rukou krajů,“ říká Alena Štěrbová. Stejně tak chtějí kraje mít v ruce všechny peníze, určené pro střední školy, a ne čekat, kolik jim na platy učitelů pošle ministerstvo. Tyto vize už mají podobu novely zákona o rozpočtovém určení daní, který schválila minulá vláda. Kraje teď čekají, jak se k němu postaví Grossův kabinet a poslanci.