Tu změnu nelze přehlédnout. Rynky zdejších historických měst se jeden po druhém zbavují nesnesitelně šedivých fasád a vrací se jim někdejší malebnost: domy hrají příjemně pestrými barvami a kdysi všudypřítomný asfaltový koberec po čtyřicetileté pauze opět uvolňuje místo kamenné dlažbě.
Přes tuto nepopiratelnou změnu k lepšímu však bohužel stále zůstávají tuzemská náměstí neobyvatelným prostorem, vstřícným k člověku asi podobně jako vyprahlé tropické pouště. Smutným paradoxem je, že z velké části za to mohou právě památkáři a jejich snaha vrátit těmto místům „historickou podobu“.
Tady bude dlažba
Ukázkově to lze dokumentovat na příkladu hanáckého Uničova. Město se pyšní půvabným náměstím se vzorně restaurovanou renesanční radnicí a opravenými průčelími starobylých domů. K dokonalosti podle památkářů už chybí pouze jediné: položit dlažbu a při té příležitosti vykácet „ahistorické“ stromořadí, které brání ve výhledu na čerstvě vyšperkované fasády. V Uničově to nakonec dopadlo dobře. Proti fachidiotskému nápadu se zvedla taková vlna odporu, že na kácení nedošlo. Jinde jsou ovšem výsledky historických rekonstrukcí prováděných pod bdělým dohledem památkové péče podstatně horší.
V Praze, Olomouci, Brně, Plzni i Českých Budějovicích a na mnoha dalších místech, jsou náměstí zadlážděna do posledního místečka a důsledně zbavena „ahistorických“…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
