Vzpomínky na budoucnost

Když v roce 1995 vydal americký autor Simon Shama obsáhlou knihu Krajina a paměť, sotva doufal, že se jeho dílo dočká světové pozornosti. Odezva však předčila všechna očekávání a zájem veřejnosti o knihu i celé téma od té doby nepřestává růst. Spolu s tím je také stále širší. Když se totiž Shama snažil postihnout vztah mezi kulturou a krajinou a dokázat, že v krajině jde kultura před přírodou a že teprve podle našich kulturních zvyklostí jsme schopni krajiny rozeznávat a dávat jim jméno, zabýval se především krajinami tradičními, jako je les či mořské pobřeží. Dnes se však už o krajinách hovoří i v souvislosti s dalšími, nepřírodními končinami. Má to svou logiku, tato místa totiž v našich životech hrají neméně důležitou roli, protože mají vztah k národní či generační identitě a pocitu zakotvení v době plné změn.

Několik různých životů

Čekali bychom, že většina diskusí o paměti krajiny se bude odehrávat v Evropě, kde vztah k určitému regionu bývá velmi silný, ale kupodivu to je Amerika, dokonce i Kanada, kde se toto nostalgické téma často objevuje na setkání spisovatelů i sociologů. Je to tím, že stále víc lidí chápe pojem krajina v přeneseném významu. Hovoří se o krajině vzpomínek, krajině hudby, krajině dětství, ale často se tím myslí místo ve smyslu řeckého „topos“, což je nejenom místo, ale také způsob, jakým místo funguje a jaké základní situace vytváří.

…