Článek Když docenti lžou (Respekt č. 17/2004) rozpoutal diskusi o problémech výzkumu a výuky na zdejších vysokých školách. Referoval o situaci na jedné fakultě, kde se udělování akademických titulů neřídí ani měřítky, která si univerzita sama stanovila, natož aby se řídilo kritérii běžnými v zahraničí. Realita je ale bohužel taková, že popisovaný případ není vůbec ojedinělý.
Perpetuum mobile
Ve snaze získat co největší státní dotaci, která se odvíjí od počtu přijatých uchazečů, jsou na některé obory na vysokých školách přijímáni i studenti bez dostatečných znalostí středoškolské látky. Ti pak projdou univerzitou a přihlásí se k doktorskému studiu, často na stejnou katedru. Podle stejného principu – kdy počet studentů určuje státní dotaci – jsou opět přijati. V situaci, kdy jsou fakulty a pedagogové řady vysokých škol hodnoceni podle počtu lidí, kteří dokončí doktorské studium, není velkým překvapením, že i méně talentovaní studenti snadno získají vědeckou hodnost. Řada z nich potom na univerzitě zůstane na asistentských místech.
Aby si vysoká škola udržela prestiž a dotace, snaží se také o zachování co nejširšího spektra studijních oborů. A to bez ohledu na to, zda má k dispozici dostatek kvalifikovaných odborníků. Protože podle předpisů garantem studijního oboru nemůže být asistent, ale jen habilitovaný pracovník, čas od času se akademických titulů dočkají i méně…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu