800 kostlivců padlo na Postoloprty

Rudolf Geppert si nemůže pomoci, ale vždycky, když se ocitne na tom starém vesnickém hřišti, začne se uvnitř třást – strachem a lítostí. „Tady jsem viděl svého tatínka naposledy živého, tady mi znásilnili sestru,“ ukazuje do zanedbaných koutů. Stalo se to před více než půl stoletím, ale postoloprtský starousedlík Geppert (68) to má stále v hlavě tak živé, jako by mu oněch dávných deset let bylo včera. Celý život doufal, že se jednou dočká pro své blízké satisfakce a pořádného rozloučení, teď je zase na dlouho po naději.

Taková je doba

Trvalo to sotva několik minut a všichni byli proti. Žádné emoce, žádná bouřlivá diskuse. Řeč je o dubnovém hlasování postoloprtských radních nad bodem „pietní pomník“; o jeho stavbu radnici už před rokem požádali vyhnaní němečtí rodáci. Až dosud se této poválečné etapě postoloprtské historie špičky města vyhýbaly, a téma nijak nezpracovali ani tuzemští historici. Díky krátkému jednání rady se ale historie otevřela a na veřejnost vypadl nečekaný kostlivec – přesněji řečeno osm set kostlivců. Postoloprtský poválečný masakr, na jehož konci leželo v masových hrobech téměř osm set mrtvých lidí, byl co do brutality a rozsahu největší v tehdejším Československu. „O těch vraždách vím. Nechtěli jsme ale věc po letech bez hlubšího historického rozboru otvírat, a proto jsme pomník jednohlasně zamítli,“ říká…