Pro politiky demokratických zemí představuje každý kontakt s Říší středu tanec mezi vejci. Čína je nejlidnatější zemí světa, jadernou velmocí a stálým členem Rady bezpečnosti. Navíc Západ stále spřádá sny o obřím vývozu do Číny, i když ty se zatím nerealizovaly, protože Číňané dál hlavně exportují a mnohem méně dovážejí. Už z velmocenského postavení Číny jistě plyne, že při jednání s tímto režimem se neobejdeme bez pragmatických kompromisů. Otázkou je, kde leží hranice mezi pragmatismem (realistickým, neideologickým prosazováním morálně přijatelných cílů) a cynismem (bezzásadovým prospěchářstvím).
Čínská karta
Jak nedávno popsal Respekt, vede ve vstřícném vztahu k čínskému režimu Francie. Nejde jen o to, že svou „čínskou kartu“ rozehrává natruc Američanům, ale i o rozdíl filozofický. Zatímco se Američané občas až naivně hlásí k univerzalistickému pojetí lidských svobod jako přirozených práv, Francie – a Evropa vůbec – je více náchylná posuzovat ty druhé z pozic kulturního relativismu. Tento postoj má určité oprávnění, neboť kulturní rozdíly nelze podceňovat, jak ukazuje případ Iráku. Může však být i lacinou omluvou pro to, co je neomluvitelné, jak tomu bylo ve vztahu k sovětskému bloku. Vždyť ta nejzaslepenější, prosovětská část západní levice se shodla s mnoha tamějšími „reálpolitiky“ v tom, že nelze kritizovat Východ za porušování lidských práv v západním smyslu a upírat mu právo na vlastní, kolektivistické…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
