Rande s nepřítelem

Na pražském Václavském náměstí se při demonstraci solidarity s kubánskými politickými vězni nechalo na hodinu v pruhovaném mundúru zavřít do klece i několik politiků včetně vicepremiéra Petra Mareše nebo předsedy Senátu Petra Pitharta. Nic proti tomu, je to samozřejmě správné: domácím disidentům před lety taky pomáhalo, jestliže dal někdo ve svobodném světě najevo, že na ně pamatuje. A když ve středu Castrův ministr zahraničí na zasedání Komise OSN pro lidská práva označil Českou republiku za „opovrženíhodného lokaje USA“, reakce šéfa české diplomacie Cyrila Svobody se zdála přímo příkladná: ČR má s totalitním režimem své zkušenosti a lidská práva jsou a budou jednou z priorit české zahraniční politiky.

Pěkně se to pozoruje, poslouchá i čte, ale když to člověk konfrontuje s dalšími fakty, česká politika vůči diktaturám z toho vychází zatím spíš jako tápavá a nekonzistentní. Cyril Svoboda se mýlí, neboť lidská práva pro ni prioritu nepředstavují – aspoň pokud se dnes za „prioritu“ neoznačuje něco, na co lze rychle zapomenout, jestliže by to bylo v kolizi s mnoha jinými „prioritami“.

Naše a vaše práva

Jeden příklad takové nekonzistence. Před necelými dvěma týdny dorazila do Prahy delegace z komunistické Severní Koreje, vedená předsedou tamního parlamentu Čche-Tche-pokem. Severní Korea patří k nejodpornějším režimům na světě, s tisícovkami vězňů se tam zachází jak ve vyhlazovacích táborech. Svědectví…