Agent orange tu zůstal

Diem Trong Thanh si pamatuje, kdy poprvé spatřil nad sebou bílý opar. Byl devatenáctiletým vojákem: sledoval, jak se z kroužících amerických letadel na zem snáší neznámý prášek. „Měli jsme hlad, voněl krásně jako zralá guava. Běhali jsme po základně a chytali prášek do úst.“ Odehrálo se to před více než třemi desetiletími ve vietnamské provincii Quang Tri vzdálené šest set kilometrů od Hanoje. Prach se z letadel snášel snad každý den více než rok. Brzy začalo opadávat listí ze stromů, lesy usychaly. Thanh dnes žije společně s rodinou ve vesnici Bac Ninh pár desítek kilometrů od hlavního města. Po válce se mu narodili čtyři synové, všichni ale s deformovanými končetinami. Během příštího roku či dvou by společné vietnamsko-americké úsilí mělo uzavřít dlouholeté vědecké a politické spory, jestli lze poruchy Thanhových dětí označit za následek amerického postřiku.

50 milionů litrů

Thanh sedí v ošuntělé místnosti, horký vzduch osvěžuje leda závan z vrzajícího ventilátoru s červenou hvězdou ve středu. Na stěně visí snímky rodičů a vojenské vyznamenání. Veterán vzpomíná na stromy a smutně se dívá na syny ve věku 14, 16, 18 a 21 let. Thinh, Thang, Ngoc a Nguyen patří mezi tisíce podobně postižených dětí, které se po válce s USA narodily. Často trpí také mentální retardací nebo mají zvýšený počet prstů, rozštěp patra či zvodnatělý mozek.

„Dlouhá léta doktoři…