Prodám moldavský hřebík

Je horký slunečný den a v Kišiněvě, hlavním městě Moldavska, se slaví. Před dvanácti lety, 27. srpna 1991, vyhlásila tato země nezávislost na Sovětském svazu. Pivo teče proudem, ústřední kišiněvská třída, jindy hlučící auty, se změnila v jedno velké korzo. Rodiče s dětmi proudí mezi stánky s cetkami a pamlsky, z pódia pod širým nebem duní hudba, tancuje se, zpívá. S večerem prostor ovládne rozjařená omladina, která pak až přes půlnoc řádí na rockovém koncertě. Jako by všichni chtěli na chvíli zapomenout, že žijí v nejchudším evropském státě, řízeném tuhým komunistickým vedením.

Kytice našim hrdinům

Obrazem všedního dne jsou muži v teplácích postávající u telefonních budek s vějíři telefonních karet v rukách. Prodávají lidem jednotlivé hovory, vlastní karta je luxus. Tržnice ve středu města se na svých okrajích přelévá do smutného pouličního bazaru s obnošeným oblečením, s rezavými, už jednou použitými hřebíky. Zdánlivě nelogicky se přitom na každém rohu nachází směnárna – v obchodech, cukrárnách, i přímo ve foyer moldavského Národního divadla. Odhaduje se, že až třetina práce schopných Moldavanů si vydělává v zahraničí, odkud do vlasti v tvrdé měně dohromady přivezou dvojnásobek jejího státního rozpočtu. Kdo může, je venku, kdo nemůže, živoří. Podle různých údajů žije polovina, možná však až 80 % Moldavanů pod hranicí chudoby.

Na svatbě se ale šetřit nesmí. K soše…