Poslední bitva odborů

Vládní reforma veřejných financí má svého nepřítele. Nic nepomáhají řeči o její „životní“ nutnosti, nic nepomáhá, že ji prosazuje levicově laděná vláda, odbory jsou zkrátka proti. Koncem minulého týdne a pak znova začátkem tohoto vyšli odboráři do ulic a důrazně žádají, aby se politika dělala jinak. Podobně je tomu jinde v Evropě a stejně jako tam i u nás se na to konto začíná debatovat o tom, jakou roli mají vlastně odbory v moderní době hrát.

Milan Štěch, těší mě

Muž s platem a imunitou senátora, průkazem ČSSD, tyká si s premiérem a ministry, vybaven diplomem ze strojní průmyslovky s chutí žongluje analýzami o inflaci a růstu hrubého domácího produktu. S transparentem a amplionem na náměstích se cítí nesvůj, ale v televizních studiích při diskusích s politiky, případně na stranických sekretariátech je jako doma. Sem tam zajde na kus řeči s manažery velkých podniků nebo guvernérem České národní banky. Inspiraci nehledá v Paříži či Berlíně, ale ve Stockholmu, Kodani a Helsinkách. Při slovu stávka a demonstrace se zamračí a suše poznamená, že jednání většinou přináší lepší výsledky. Takový dojem budil až do května vůdce českých odborářů, šéf Českomoravské konfederace odborových svazů Milan Štěch (49).

V kanceláři mu sice na rozdíl od předchůdce Richarda Falbra nevisí obraz revolucionáře Che Guevary a veřejnosti neutkvěl v paměti jako „otec pracujících…