Blíží se napjatě očekávaná událost: rozsudek v procesu proti organizátorům nájemné vraždy novinářky Sabiny Slonkové. Hlavním obžalovaným je vysoký ministerský úředník Karel Srba (44). Muž, jehož příběh dokonale zosobňuje jednu tvář „českého snu“ svobodných postkomunistických let.
Pondělí patnáctého
V pondělí 15. července loňského roku převzal nový ministr zahraničí Cyril Svoboda klíče od Černínského paláce. Kromě změny v osobě nejvyššího šéfa zaznamenalo sídlo českých diplomatů ten den ještě dvě drobné události, jejichž význam vyšel najevo později. Za generálním sekretářem Pavlem Jarošem přišla do kanceláře žena, která se dole ve vrátnici zapsala jako Eva Tomšovicová. Kromě této audience vyřídil pan Jaroš ještě poštu: napsal valašskomeziříčské stavební firmě Block oznámení, že byla vybrána ke stomilionové rekonstrukci velvyslanectví v Záhřebu. Pak odjel na dovolenou do Řecka.
Korálky do mozaiky se poskládaly už za týden. Policie tehdy zatkla Jarošova sekretářského předchůdce Karla Srbu a obvinila jej z přípravy vraždy novinářky Sabiny Slonkové. Věc shodil najatý vrah, vimperský bezdomovec Karel Rziepel. A definitivní bomba vybuchla po výpovědi zatčeného prostředníka chystané vraždy – zmíněné návštěvnice z Černínu Evy Tomšovicové. Ta detektivy nejenže dovedla až k Srbovi jako údajnému objednateli, ale do protokolu také dopodrobna vylíčila, jak jemu a jeho komplicům nosila v igelitových taškách milionové úplatky od různých firem za získání státních zakázek. Jedním z takových uplacených kšeftů byla prý i rekonstrukce záhřebské ambasády.
Doznání drobného zlodějíčka a neúspěšné podnikatelky odstartovalo skandál, jehož zločinná a přitom téměř nemaskovaná podoba dosud na zdejší politické scéně neměla obdoby. Při domovní prohlídce Srbova luxusního statku ve Stochově u Kladna našli policisté na zadním sedadle Srbova vozu nelegálně drženou pistoli, dvě střílející tužky a osmadvacet milionů korun. U jedné tašky s více než pěti miliony měla policie díky originálním přelepkám ze vsetínské pobočky Komerční banky hned jasno: peníze pocházely z účtu firmy Block a vybrány byly pouhý den předtím. Slova Tomšovicové o uplacení více než desítky dalších zakázek nabyla na zásadní důvěryhodnosti.
Kriminalisté se proto hned následující den nastěhovali na ministerstvo zahraničí a do kanceláří firmy Certos, která pro ministerstvo organizovala veřejné soutěže. Případ dostal na stůl policejní rada Tibor Lévai, který po četbě zabavených dokumentů obvinil z korupce kromě Srby a jeho nástupce Jaroše ještě dalších deset lidí – podnikatele a ministerské úředníky. Nový generální sekretář v Černínu Vladimír Zavázal okamžitě udělal revizi všech smluv na rekonstrukci ambasád z poslední doby a došel k šokujícímu zjištění: většina prověřovaných zakázek byla předražená až o desítky milionů korun.
Organizátor přichází
Veřejná kariéra Karla Srby začala v roce 1995 nástupem do funkce šéfa finančního odboru ministerstva zdravotnictví. Dnes už si nikdo nevzpomíná, jak se tam vlastně ocitl. „Tehdy byl vítán každý, kdo měl zájem pracovat ve státní správě. Jediný požadavek byl čisté lustrační osvědčení a vzdělání – obojí, předpokládám, měl,“ říká tehdejší ekonomický náměstek ministerstva Ondřej Typolt.
O Srbově předlistopadové minulosti se moc neví dodnes. Původně strojní inženýr pracoval v 80. letech jako referent na ministerstvu lesního a vodního hospodářství a poté ve Výzkumném ústavu vodohospodářském. Po listopadu se stal ekonomickým náměstkem Pražského domu techniky a zároveň začal podnikat. V roce 1993 se spolu s nynějším ředitelem Českého rozhlasu Václavem Kasíkem podílel na založení Rádia Alfa – s nimi do toho šel také známý příbramský podnikatel Lubomír Kašák, jehož vražda loni korunovala policejně vyšetřovanou korupci na příbramské radnici. S Kasíkem pak Srba ve třiadevadesátém založil ještě prodejnu automobilů Autoglob. Spolupráce obou mužů končí v polovině devadesátých let. „Pan Srba byl podnikavý, ale poté co odešel v roce 1995 na ministerstvo zdravotnictví, jsme se rozešli a prodejna šla do likvidace,“ vzpomíná ředitel Kasík.
V roce 1996 nastoupil na ministerstvo nový náměstek – Jiří Čihař – a ten Srbu brzy vyhodil. Podle pozdějších zpráv se tak stalo kvůli podezření z korupce, ale pan Čihař důvody prozradit nechce. „Podezření byla spousta, nicméně neexistují důkazy,“ říká. Ani nemohou – Srbovu kancelář navštívili před jeho odchodem zloději a totálně ji vybílili. Ztratilo se veškeré účetnictví a dokumenty. Policie pachatele nikdy nedopadla.
Přes neslavný konec prvního angažmá se Srba za pár měsíců vynořil ve vládním úřadu zase. V roce 1998 jej přijal do služeb ministr zahraničí Jan Kavan, kterému nového pracanta doporučil šéf poradců premiéra Zemana Miroslav Šlouf. „Znal jsem ho jako člena ČSSD a zdál se mi dobrým organizátorem,“ vysvětluje své doporučení Šlouf.
Veřejnost se s organizátorskými schopnostmi Karla Srby mohla poprvé seznámit v říjnu 1999. Tehdy odvolaný ředitel vládního Konferenčního centra ve Štiříně Václav Hrubý zveřejnil telefonické hovory, v nichž ho jeden člen Šloufova poradcovského týmu Jaroslav Novotný vydíráním nutil ke křivopřísežnictví. Šlo o známý případ sháňky po „důkazech“, které by podložily Zemanovo v opilosti vyřčené tvrzení, že „bývalý ministr zahraničí Josef Zieleniec si za státní peníze kupoval přízeň novinářů“. Protože Hrubý odmítl házet na Zieleniece lživou špínu, byl propuštěn. A Srba, který podle nahraných telefonátů celou akci organizoval, za odměnu povýšil na Kavanova generálního sekretáře.
Tiše zabít nepřítele
„Z chování Karla Srby jsem měla dojem, že má výborné kontakty na tajné služby,“ říká ve své policejní výpovědi korunní svědkyně Eva Tomšovicová. „Mluvil o své moci, o tom, že když ho někdo nechce poslouchat, tak má člověka, který jiného odpraví, mluvil o tom, že to umí udělat sám, jak umí vyndat játra z těla ven, jak má na různé lidi kompromitující materiály,“ vzpomíná Tomšovicová. Tato vimperská majitelka malé účetní firmy ve výpovědích neskrývá, že se Srby bála, ale že jej zároveň obdivovala. S generálním sekretářem se prý setkala poprvé v roce 1999, kdy začala pracovat pro nového ředitele zámku Štiřín Jiřího Zoufala.
Ať už Karel Srba říkal své společnici cokoli, pravdou je, že tajné služby hrály v jeho životě významnou roli a že se s řadou jejích členů či agentů sešel při svých korupčních aktivitách. Spolupráci s vojenskou rozvědkou podepsal Srba v roce 1986. Jako agent vojenské rozvědky pak prošel speciálním výcvikem. Absolvoval dvoutýdenní kurs přežití v náročných podmínkách, vysvětlili mu, jak rychle a tiše zabít nepřítele, absolvoval tři seskoky padákem. Jak napsala loni v srpnu MF Dnes, byl „určen k výsadku a diverzní činnosti v západním Německu“.
Vypadá to, že si Srba se zpravodajskými službami za zády připadal nepostižitelný, a podle slov Tomšovicové se bál jen svých „obchodních partnerů“, především Kavanovy náměstkyně (a dnes šéfky jeho newyorské kanceláře) Heleny Opolecké a Miroslava Šloufa. Na přátele z rozvědky a dlouhé prsty lidí kolem ní spoléhal ostatně do posledních chvil. V onen červencový den, kdy jej zatkla policie, naházel do auta své ženy bezmála třicet milionů korun a vypravil se za svým dobrým přítelem Karlem Spěváčkem. Nikdy tam sice nedorazil – policie jej zatkla na cestě nedaleko Prahy –, ale v první výpovědi řekl, že jel Spěváčka prosit o pomoc. Tušil prý, že se něco děje, a doufal, že mu přítel svými kontakty pomůže.
Devětasedmdesátiletý obchodník s ropou a zbraněmi Spěváček pracoval koncem osmdesátých let jako sekretář Varšavské smlouvy. To bylo velmi vlivné místo. Jeho držitel měl například přístup k mobilizačním plánům všech zemí „tábora míru“ a musel úzce spolupracovat nejen s českou, nýbrž především se sovětskou tajnou službou. „Seznámili jsme se v roce 1990 na konferenci podnikatelů,“ řekl Spěváček do protokolu o svých kontaktech s Karlem Srbou. Pak se prý léta neviděli. Opět je svedla dohromady až devadesátimilionová zakázka na rekonstrukci ambasády ve Washingtonu pro kroměřížskou firmu VW Wachal, pro kterou Spěváček pracoval. Během posledních tří let zadalo ministerstvo dvanáct významných zakázek na rekonstrukci českých ambasád. Firmy vybírali oslovením, VW Wachal si vybrali do soutěže v šesti případech. Roli někdejšího sekretáře Varšavské smlouvy Spěváčka v korupční kauze prověřuje policie i BIS. Ke své roli víc říct nemohl, na své pražské adrese nebyl čtrnáct dnů k zastižení.
Vysoká laťka
„Nevíme, co přesně Srba jako agent pro rozvědku dělal,“ sdělil nedávno veřejnosti ministr obrany Jaroslav Tvrdík. „Lidé, kteří s ním pracovali, prostě mlží,“ dodává. Mlžit může i ministr, jehož bratr pracoval rovněž ve vojenské rozvědce (před čtrnácti dny odešel na centrálu NATO do Bruselu). Tvrdík nedávno kritizoval službu, kde si prý důstojníci kopírují pro své potřeby přísně tajné materiály a v níž pracuje skoro stovka lidí s propojením na komunistickou StB. Ministr obrany v návaznosti na aféru Srba sliboval, že službu úplně přebuduje. Připravují se nové prověrky, které si tentokrát nebudou dělat špioni sami, ale speciální vojenská komise. „Výsledky oznámím,“ říká stručně Tvrdík.
Co se tedy ví, je to, že Srba jako významný úředník Kavanova ministerstva spolupracoval oficiálně na vysílání vojenských špionů do zahraničí pod diplomatickým krytím. Dva špiony umístil přímo na ministerstvu. Tím samozřejmě porušoval zákony. Není možné, aby tuzemští špioni pracovali pod krytím v tuzemských úřadech a donášeli odtud informace svým šéfům. Toto omezení má jediný účel, zabránit, aby jedna zpravodajská služba neshromažďovala všechny dostupné i tajné zahraniční i domácí informace a nezískala tak nekontrolovatelnou moc.
Na špionských výsadcích do diplomatických křesel se Srbou zřejmě spolupracoval Miroslav Šlouf. V únoru 1999 se oba muži sešli ještě se Srbovým řídícím důstojníkem Miroslavem Andrem (pozdějším velvyslancem v Kazachstánu) a o schůzce existuje ve vojenské rozvědce zápis, který má Respekt k dispozici. Řeč šla o špionážních misích a o firmách využívaných vojenskou rozvědkou pro krytí svých aktivit. Je možné, že šlo o předzvěst kšeftu s vládním hotelem Český dům v Moskvě, kterážto transakce Srbovi o rok později zlomila úřednický vaz.
Smlouva pronajímající Český dům jeho řediteli a zároveň špionovi Stanislavu Breiovi vznikla v roce 2000 a podepsal ji ministr Kavan. Indiskrecí pak dokument unikl do novin a zřetelná nevýhodnost podmínek okrádajících stát vzbudila veřejný zájem. Věcí se začali zabývat policisté. Jedna z vyšetřovacích verzí mluví o tom, že na kšeftu měli kromě Breie vydělat i Kavan se Srbou, a nějaké peníze měly jít i do kasy ČSSD; podle druhé verze se měl Český dům stát krycí firmou české špionáže v Rusku. Pravda může být obojí, je otázka, zda se ji veřejnost dozví, protože policie vyšetřuje případ bez výsledku skoro dva roky, a dokonce se jej pokusila odložit a jen na zásah státního zastupitelství se pokračuje dál. Aféra nicméně ukončila Srbovu kariéru ve státních službách. Sekretář totiž vzal vinu za zpackaný pronájem na sebe a odešel z ministerstva. „Zvedl laťku pro státní úředníky nezvykle vysoko,“ ocenil tehdy jeho loajalitu Kavan.
Když ale o rok později nad Srbou spadla klec a coby podezřelý organizátor nájemné vraždy zmizel ve vazbě, Kavan – v té době už předseda Valného shromáždění OSN – se najednou ke své pravé ruce nechtěl znát: přijal ho na doporučení jiných, vůbec nic o něm nevěděl, o jeho aktivitách nic netušil… „Nebylo mi známo, že pan Srba pracoval pro vojenskou rozvědku,“ tvrdil například Kavan loni na podzim. Jenže na přelomu tisíciletí dělal ministr Kavan (mimochodem člověk, který donášel StB zprávy na své okolí už jako vysokoškolský student) koordinátora českých tajných služeb. Jak je koordinoval, když nevěděl o roli člověka přidělujícího špionské výjezdy přímo na jeho vlastním ministerstvu? Jaké měl informace? „O tom se s vámi bavit nebudu,“ říká Kavan. „Ostatně většina těch informací spadá mezi utajované skutečnosti.“
Formální dokonalost
Vraťme se od tajných služeb zpět „do civilu“ – do zákulisí jednoho českého vládního úřadu z počátku třetího tisíciletí. Už bylo řečeno, že korupční chobotnici na ministerstvu zahraničí prozradil vlastně jeden člověk: Karel Rziepel, který se počátkem července loňského roku přišel vimperské policii svěřit s šokující objednávkou vraždy. Od něj vedla stopa k Tomšovicové a dál. Nebýt Rziepela, rozvětvená mafie kavanovských časů by zřejmě nebyla odhalena ani novým ministrem. Navenek se totiž Srbovým obchodům nedalo nic vytknout. Na stavby v zahraničí se zákon o zadávání veřejných zakázek nevztahuje a ministerstvo tak mohlo zadat zakázku komukoli bez výběru. Srba – a pak jeho nástupce Jaroš – ale této pravomoci nevyužívali a stavbaře vybírali vždy na dálku – přes poradenskou firmu Certos. Její šéf Tomáš Pfeffer je také jeden z dvanácti lidí trestně stíhaných za účast v Srbově korupční skupině.
„Mnohokrát jsem upozorňoval ministra Kavana i jeho náměstkyni Helenu Opoleckou, že Srba – když byl ještě pouhý provozní šéf – dělá šílené věci. Kavan mne vyslechl, slíbil, že se podívá, a nic,“ vypráví Srbův předchůdce na postu generálního sekretáře Zdeněk Matějka. Kavan nakonec Matějku odvolal. Padlý úředník přesto nesdělil své vážné výhrady policii. Proč? „Neměl jsem v ruce důkaz a taky jsem se snažil být loajální,“ vysvětluje Matějka. Stejně jako z řady dalších, i z něj mlčenlivá loajalita spadla až po zatčení Srby. „Tady je to zvláštní tím, že jsou výjezdy. I když člověk dělá za málo peněz, hojí se tím, že vycestuje ven. A když někdo dělá problémy, nikam se nedostane či jen do nějaké díry,“ vysvětluje ticho v Černínu bývalá ředitelka finančního odboru Helena Knížková.
Jak to, že ministr Kavan přes všechno upozorňování neudělal vůbec nic? Kromě verze, že nad Srbou držel ochrannou ruku mocný šéfporadce premiéra Šlouf, se nabízí ještě jedno vysvětlení: že i Kavan byl do korupce namočen. Tuto možnost posiluje i nález učiněný loni po jeho odchodu z ministerstva. Při výměně bezpečnostních sejfů v září 2000 nechala Kavanova sekretářka omylem otevřít i ministrův osobní trezor a v něm podřízení úředníci našli několik obálek s penězi. Při výpovědích o množství a původu peněz se exministr zamotával – nejdříve přítomnost bankovek v sejfu popřel, pak tvrdil že to byly „diety a sponzorské příspěvky na kampaň“, a když zjistil, že by měl v tom případě na krku daňový únik, přišel s verzí vlastních úspor. Nejasné je i množství: Kavan se postupně ustálil na tvrzení, že šlo o „maximálně čtvrt milionu korun“, TV Nova však loni uvedla, že šlo nejméně o jeden a půl milionu – a byly opět v originálních balíčcích z banky. Podle dalšího zdroje byly obálky dokonce nadepsány slovy „Pan ministr“ s uvedením sumy. Zjistit pravdu je nemožné: oficiální zápis o otevření trezoru se ztratil a nikdo z bývalých Kavanových úředníků si už nic nepamatuje.
Soud byl odročen
Po odchodu z ministerstva se začala odvíjet zatím poslední část Srbova příběhu. Úředník, jehož jméno bylo při aféře s Českým domem v novinách skoro denně, se vytratil z veřejné scény. Na světlo ho opět po pár měsících dramaticky vytáhla právě reportérka Slonková: v Mladé frontě Dnes otiskla dvě reportáže o Srbově velkém majetku, jehož původ nebyl vyhozený úředník schopen přesvědčivě doložit (prý mu otec – předlistopadový aparátčík – našetřil milion dolarů do krabice od bot). Novinářskou sérii Slonkové pak přerušilo Rziepelovo udání a zmíněný červencový zátah na vražedné spiklence. Od té doby se v tisku mnohokrát spekulovalo o otázce, proč Srba tak amatérsky ohrozil svůj korupční byznys. Je vůbec možné, aby se člověk jeho kombinátorských schopností vydal cele do ruky ženě, kterou sotva znal a která začala mluvit na prvním policejním výslechu? Mohl by korupčník pohrávající si s desítkami milionů najmout na špinavou práci narkomana a ztroskotance Rziepelova formátu?
Na tyto otázky musí odpovědět probíhající proces. Jeho dosavadní díly potvrzují to, co bylo zveřejněno už v začátcích vyšetřování. Žaloba stojí na svědectví Evy Tomšovicové, která Srbu viní z úplatků a vražedné objednávky. Srba od počátku říká, že je nevinen. Peníze má od otce. Na fotku Slonkové ze svého pracovního stolu napsal „likvidace“ kvůli tomu, aby nezapomněl, že se jí chce pomstít ostrým článkem. A podrobné informace o rodině novinářky sháněl proto, aby chystaný článek nebyl nepřesný. Podle Srbova advokáta Miroslava Kříženeckého je celý proces „hrou zpravodajských služeb“, které se prý snaží zničit Srbu, protože hodně věděl. Co hodně? „To vyjde najevo při procesu,“ odpovídá Kříženecký.
Policie spiknutí proti Srbovi odmítá. Zároveň ale nevyšetřuje ani verzi, že by Srba pracoval na příkaz vyššího bosse. Přitom právě tohle bylo jednou z prvních vyšetřovacích hypotéz: že Slonkovou chce zavraždit někdo z hlavounů kolem zakázky na stavbu dálnice D47, protože se novinářka – možná i nevědomky – přiblížila k nějakému nebezpečnému odhalení. Policie tuto stopu později bez vysvětlení opustila a nezaujalo ji ani to, že Tomšovicová ve své výpovědi několikrát zdůrazňuje klíčovou roli Miroslava Šloufa. „Vím, že Srba dostával nějaké příkazy od pana Šloufa… Jednali spolu… Domnívám se také, že se dělili o peníze…“ říká Tomšovicová na mnoha místech. Přestože podobná její slova na adresu Srbových spolupracovníků byla pro postižené vstupenkou do vazby a do procesu, Šlouf zatím nebyl ani vyslechnut.
„V této fázi jeho výpověď nepotřebuji,“ říká policejní rada Lévai. Jak je ale možné pominout korunní svědkyní stigmatizovaného muže? „Už jsem vám odpověděl,“ říká suše Lévai.
Když byl Srba zatčen a praskla korupce na ministerstvu zahraničí, očekávalo se, že je to začátek velkého vyšetřování, které by mělo objasnit všechny podezřelé kontrakty éry premiéra Miloše Zemana – od nápadu koupit stíhačky gripen přes zakázku na dálnici až po prodej stomiliardového ruského dluhu podezřelé společnosti Falkon Capital. Vyšetřování korupce ohledně stíhaček byla odložena, u Falkonu ani nezačalo, a pokud jde o dálnici, je v běhu, s tím, že policie vyslýchá jen nižší úředníky a vládě se chce úplně vyhnout. Stejně je to u Srby, policie se kloní k názoru, že šlo o one-man show, že za Srbou nikdo nestojí. „Já věřím, že policie dělá svou práci dobře a poctivě,“ říká k tomu ministr vnitra Stanislav Gross. „A k zakázkám, o kterých hovoříte, se nebudu vyjadřovat – to by bylo složité.“
Napjatě sledovaný proces, který by mohl ledacos v sítích kolem Srby osvětlit, ale zřejmě jen tak neskončí. Advokát Kříženecký opakovaně kritizoval, jakým způsobem jsou vedeny výslechy svědků. „Soudce vede případ, jako by byl dopředu přesvědčen o vině mého klienta,“ říká advokát. A soudce Slavomír Cirhan – jako by chtěl jeho obvinění potvrdit – nechal ve čtvrtek přečíst přepis odposlechu dialogu advokáta se Srbovou manželkou Markétou. Rozhovor vedený dávno po činu evidentně nesouvisel s plánovanou vraždou: Kříženecký v něm jen nevybíravě napadá státního zástupce Barnabáše Lišku, který tehdy Srbově manželce odmítl povolení k návštěvě ve vězení. Svůj krok soudce nijak nekomentoval. Takže Kříženecký podal okamžitě na Vrchní soud stížnost pro podjatost a proces byl odročen na neurčito.
Odměna pro poslušné
Srba byl dvakrát policií vyšetřován, v obou případech neúspěšně. Ovšem policisty, kteří se na tom neúspěchu podíleli, čekal zvláštní postup. Jako první dostala policie na stůl proslavený případ zámku Štiřín. Srbův podíl na vydírání ředitele Hrubého si vzal na starost vyšetřovatel Otakar Verner. Zdálo se to snadné: na zveřejněných nahrávkách (jejichž pravost nikdy nikdo nepopřel) se tehdejší Zemanův
poradce Jaroslav Novotný k vydírání organizovanému Srbou otevřeně přiznává. Policejní ředitel Jiří Kolář sliboval tvrdý a nekompromisní postup směrem do „nejvyšších politických míst“. Nic z toho se však nekonalo: koncem roku Verner vyšetřování odložil s tím, že se žádný trestný čin nepodařilo prokázat. Pak povýšil: na Grossově ministerstvu mu byl přidělen post správního rady v odboru koncepce a organizace ministerstva vnitra. „S vyšetřováním Srby to nemá nic společného, nashledanou,“ utíná Verner okamžitě rozhovor.
Ten méně známý případ vyšetřovala policie na podzim roku 2000. Šlo o případ sedmisettisícového dluhu za dostavbu rodinného domku v Černém Volu u Prahy, který zanechal Srba u firmy B+M. Srba za odpuštění dluhu spolumajitelům firmy Lubomíru Borovému a Josefu Moravcovi údajně slíbil dvacetimilionovou státní zakázku na opravě Thomayerovy nemocnice v Praze. Když zakázka nepřicházela, Borový nabídku korupce udal. Na případu pracoval vyšetřovatel Ladislav Županič a také ho odložil. „Nedalo se dělat nic jiného, nebyly žádné důkazy,“ vysvětluje dnes. Krátce po verdiktu odešel Županič od policie a stal se Srbovým podřízeným na ministerstvu zahraničí. Byl jmenován členem zvláštního odboru, který měl na starosti bezpečnostní kontroly na zastupitelských úřadech po celém světě. To, že by jeho přechod měl souvislost s případem, popírá. „Případ jsem odložil v prosinci 2000, nabídku jsem dostal až v únoru 2001,“ říká Županič.
Nové místo mu prý dohodil „kamarád od ministerských hasičů“. Další pachuť vyvolává, že se Županič v polovině listopadu – dva dny poté, co případ zveřejnila média – před svědky sešel se Srbou večer v Malostranské kavárně. „Možná to bylo nestandardní. Ale za svých 11 let u policie jsem takto postupoval často. Když jdete s obviněným na pivo, tak z něj často vytáhnete, co potřebujete,“ obhajuje svoje jednání Županič. Na ministerstvu ovšem vydržel pouhé tři měsíce. „Měl jsem devět tisíc čistého a jako kompenzaci přislíbeno, že budu často jezdit po ambasádách, kde jsem měl vyhodnocovat bezpečnostní rizika. Nakonec mi ale řekli, že si mám vše zjistit z internetu,“ stěžuje si. Nyní podniká jako zprostředkovatel v oblasti kultury. „Odchod od policie bylo moje nejhorší životní rozhodnutí, přišel jsem i o šestitisícovou měsíční rentu. A myslíte, že kdybych stranil Srbovi, tak dnes stále bydlím v 1+1 na sídlišti?“
Chce to nulovou toleranci, říká místopředseda ODS a dlouholetý předseda parlamentního výboru pro obranu a bezpečnost Petr Nečas
Sledujete průběh soudu s Karlem Srbou a vyšetřování korupce na ministerstvu zahraničí?
Sleduji to, protože jde o korupci ve státní správě, o možné prorůstání organizovaného zločinu do ní. Jsou do toho zataženy také tajné služby České republiky, takže je to věc hodná pozornosti…
Máte o soudu nějaké detailnější informace?
Nevím víc, než se píše v novinách. Kauza Srba je nepřijatelný jev, který ukazuje, že ministerstvo nebylo dobře vedeno. Obávám se, že to nemuselo být zdaleka jediné ministerstvo, kde to tak fungovalo. Stačí se podívat na tři největší případy minulé vlády – kauza gripen, kauza prodeje IPB a případ dálnice D47.
Na ministerstvu zahraničí se o korupci mluvilo už za Kavana, ministra na ni upozorňovali podřízení, ale nikdo nic nepodnikl. Jak je možné, že taková praxe procházela?
Špatně nastavený systém a selhání konkrétních lidí. Korupční metody byly na ministerstvu považovány asi za něco normálního a nevadilo to ani ministru Kavanovi…
Existuje verze (třeba Kavanův osobní trezor plný peněz), že Srba nemusel být hlavou celé korupční sítě. Zajímal jste se o tuto verzi nebo si myslíte, že ji policie přesvědčivě vyvrátila?
Zajímal jsem se o to, ODS dokonce v létě navrhovala zřízení parlamentní vyšetřovací komise. Mám značnou nedůvěru vůči objektivnímu postupu policie v této věci, protože nemůžu jednoznačně vyloučit, že ty toky korupčních peněz směřovaly k politikům sociální demokracie.
Můžete být konkrétní? Kteří politici sociální demokracie jsou adresáty korupčních peněz?
V tuto chvíli bych nechtěl spekulovat, mé zákulisní informace mohou a nemusí být pravdivé. Proto bych byl rád, kdyby vznikla vyšetřovací komise, která by tyto informace posoudila.
Zabýval jste se faktem, že někteří policisté, kteří vyšetřovali a pak odložili předchozí obvinění Srby, poté povýšili nebo přešli pracovat na ministerstvo zahraničí?
Ptal jsem se na to ministra Grosse a nedokázal mi to vysvětlit.
V médiích se často objevovalo, že ten, kdo stojí za korupčními praktikami sociální demokracie, je Zemanův šéfporadce Miroslav Šlouf. Pokusil jste se jako dlouholetý šéf výboru pro obranu a bezpečnost nějak rozklíčovat jeho roli?
To mně nenáleží a nevím o tom víc, než se psalo v tisku. Přesto jej naše strana kritizovala, upozorňovali jsme například, že nemá bezpečnostní prověrku.
Srba je taky zapleten i do dění kolem dálnice D47. I tady vyšetřuje policie možnou korupci. Je vyšetřování dost razantní?
My jsme se ostře stavěli proti způsobu, jak byla zadána zakázka. I tady prosazujeme zřízení vyšetřovací komise. A i tady si myslím, že policie nevystupuje dost razantně.
Jak ostře jste se stavěli? Smlouvu jste kritizovali prokazatelně až loni v prosinci, půl roku po jejím vzniku, to už ji kritizovala i nová vláda.
Pokud se pamatuji, měli jsme výhrady už při jejím podpisu. Už od první sekundy.
Korupční kauzy, o kterých mluvíme, se odehrály v časech opoziční smlouvy. Tedy v době, kdy sociální demokraté vládli s vaší lhostejnou podporou. Co jste za své mlčení získali? Jak se vám ty časy jeví?
My jsme tu vládu nepodporovali. Kde jste na to přišel, že jsme ji podporovali? My jsme podpořili jen její vznik, jak jinak se měla sestavit vláda? Ale ty kauzy jsme kritizovali.
Opoziční smlouva tedy nenahrávala korupčnímu prostředí? Nebyl důvod přispět k předčasnému pádu Zemanovy vlády?
Nenahrávala. To je naprosto umělá konstrukce. Jednoznačně odmítám. To nemá nic společného s realitou. Dnes opoziční smlouva neexistuje a ty kauzy se pořádně nešetří dál. My jsme ty věci neschvalovali. Za chod jednotlivých rezortů jsme nenesli žádnou odpovědnost. Za exekutivní kroky je odpovědná vláda.
Ale parlamentu.
Parlament jsme nebyli jenom my. Naopak, my jsme ty věci kritizovali.
Dobrá… Ale jak teď bojovat proti korupci?
Je to otázka nulové tolerance. V té větě je vše.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
