Válka a co bude dál

V noci ze středy na čtvrtek začala druhá válka v Perském zálivu. Bude se zásadně lišit od té první v roce 1991, Američané si kladou větší cíl než tenkrát: už nejde o zastavení či odzbrojení Saddáma Husajna, ale přímo o jeho svržení. USA věří, že vyhrají rychle, s polovičním počtem vojáků a s menšími ztrátami na životech svých i iráckých civilistů. Při operaci hrozí řada rizik, nejvíc starostí však Američanům dělá, co přijde poté – jak bude vypadat poválečný Irák.

Do 30 dnů hotovo

Už před půl rokem se v amerických novinách objevovaly pravděpodobné scénáře průběhu operace. Vesměs v nich převažoval optimismus, opírající se o obrovskou převahu Spojených států ve vojenské technice. „Válečná kampaň bude nejpozději do 30 dnů hotova,“ napsal v říjnu pro Wall Street Journal bývalý generálporučík amerického letectva Thomas McInerney v článku „Osvobozovací blitzkrieg“. Během prvních 72 hodin Američané ovládnou vzdušný prostor, pak obsadí strategická města – Basru na jihu a Mosul na severu – a většinu ropných polí, předpovídal při pohledu na mapu generál. Invazním silám podle něj bude stačit 10krát méně lidí, než činí počet iráckých vojáků. Vojenská teorie přitom dříve uváděla, že útočník musí být 3–5krát početnější než obránce. „Je třeba jasně říci, že sýčkové podávají zkreslený obrázek Saddámových možností, stejně jako ho podávali v roce 1991,“ napsal McInerney. „Tato válka bude méně obtížná a rychlejší, byť to nebude žádný valčík.“ Vycházel z toho, že irácká armáda je oproti roku 1991 třetinová a neprovedla žádnou výraznější modernizaci.

Podobný tón se objevoval v plánech Pentagonu pouštěných do tisku v posledních měsících. Podle Wall Street Journalu nečekalo americké ministerstvo obrany žádný větší odpor, naopak počítalo s hromadnou dezercí Iráčanů. Pomocí přesných bomb měli Američané – podle plánů pentagonských expertů zveřejněných už loni v prosinci – už na začátku vyřadit irácké velitelství, přerušit jeho spojení s jednotkami či zkratovat elektrárny. Stejní odborníci očekávali, že pozemní síly nastoupí nejpozději do dvou týdnů po letecké kampani.

„Válečný plán je něco, co se dělá před útokem,“ upozornil ve čtvrtek v televizi CNN americký ministr obrany Donald Rumsfeld. „Od první minuty, kdy se začne naostro, musíte plány upravovat podle vývoje. To jsme dělali včera, budeme to dělat dnes, zítra a každý další den.“ První nálet v noci ze středy na čtvrtek (středoevropského času) nebyl oproti očekávání nijak mohutný. Podle Pentagonu byly nasazeny „neviditelné bombardéry“ F-117 a čtyřicet satelitem naváděných střel Tomahawk. Mezi cíli bylo „soukromé sídlo mimo Bagdád“, v němž se podle zpravodajských služeb měli nacházet iráčtí velitelé včetně samotného Saddáma.

O úspěšnosti náletu se stále spekuluje, diktátor údajně vyvázl. Pozemní vojska vstoupila do jižního Iráku už v pátek ráno. Dosáhla konkrétních úspěchů: prakticky dobyla přístav Umm Kasr i Basru a vzdala se celá 51. irácká divize včetně velitele. Spojenecké jednotky postupují na Bagdád, dobyly Násiríju s mostem přes Eufrat a další proud se zastavil u Nadžáfu, necelých 200 kilometrů od irácké metropole. Jiné oddíly obsadily dvě letiště v západním Iráku, což je důležité pro otevření západní fronty a může to zabránit rozmístění iráckých scudů.

Přímý pochod na Bagdád

Zahájit pozemní operaci do 48 hodin je nevídaná rychlost – v roce 1991 přišla po 40 dnech bombardování. (A chceme-li srovnávat s Kosovem, tam zasáhly pozemní jednotky až po 79 dnech, a to až po srbské kapitulaci.) Pentagonští plánovači pro pěchotu narýsovali na mapě celkem nerušený pochod až na Bagdád. Teprve tam očekávali „intenzivní, ale rychlé“ střety se Saddámovou Republikánskou gardou. Bude-li v té době diktátor ještě naživu a u moci, skutečný boj by měl proběhnout až v Bagdádu.

V roce 1991 irácká armáda takřka nebojovala, takže už před zahájením nynější války Američané očekávali, že kolem 450 000 iráckých „záklaďáků“ se vzdá. Za vážnějšího soupeře se v plánech považuje jen zmíněná Republikánská garda o šesti divizích (kolem 60 tisíc vojáků). Její velitele proto měla zpracovat psychologická kampaň ujišťující, že cílem operace je osvobození, nikoli zničení Iráku, a potrestání diktátora, nikoli vojáků. Kromě letáků, rozhlasových prohlášení a e-mailů dokonce Američané údajně využili i osobní telefonáty exilových přeběhlých důstojníků. Izraelský vojenský expert a znalec irácké armády Amacia Baram odhadl, že to by mohlo přesvědčit možná i více než polovinu členů Republikánské gardy. Podle Barama je jistá paradoxní naděje i v tom, že Husajnův režim zajistil gardistům veškeré vybavení, lepší platy, bydlení – příslušnost ke gardě byla v Iráku v posledních letech stále více vnímána jako kariéra než jako služba vlasti.

Za opravdovou hrozbu se proto považuje až 20 tisíc mužů „Zlaté divize“, která vznikla na ochranu diktátora po pokusech o puč, a 10 tisíc členů Speciální bezpečnostní služby, což je kontrarozvědka zaměřená na vyhledávání zrádců. Garda je podřízena Saddámovu nejmladšímu synu Kusajovi a v jejím velení jsou oddaní diktátorovi stoupenci z jeho rodiště Tikritu.

Nepodcenit Anakondu

I v samotné americké armádě se diskutuje, zda sebevědomé řeči o rychlém vítězství nejsou přehnané. V Pentagonu se však dostal do módy výraz „effect-based operations“ (volně: „operace zaměřené na účinek“). Jeho tvůrcem je generálmajor letectva David Deptula, hlavní architekt leteckých operací v Zálivu a v Afghánistánu. Jde o to, že k psychologickému zastrašení stačí i malé množství přesných bomb (což Deptula nazývá „koperníkovským obratem“ ve vojenské taktice). Tak tomu bylo v roce 1991, kdy Američané potřebovali narušit iráckou protileteckou obranu – pět velitelských bunkrů skrytých 11 metrů pod zemí. Původní plán počítal se 16 bombami na každý. Deptula ale prosadil jen pár úsporných náletů (4 místo 16 „neviditelných“ bombardérů F-117) a účinek byl stejný – obrana se rozprchla. Dnes jsou přitom zbraně ještě přesnější: jestliže v roce 1991 byl jeden letoun schopen zničit 162 cílů za den, dnes je to díky přesnějším bombám skoro 700 cílů.

Pojem „effect-based operations“ se zalíbil ministru obrany Donaldu Rumsfeldovi a dalším civilistům v čele Pentagonu. Naproti tomu konzervativnější generálové namítají, že tento nový typ války ještě nikdy nebyl vybojován v rozsahu současné irácké operace a nikdo neví, nakolik bude fungovat – Kosovo či Afghánistán byly přece jen menšími sousty. Vrchní velitel generál Tommy Franks si pro pozemní operaci přál menší obdobu roku 1991 s 300 tisíci vojáky. Nakonec si jich vymohl jen čtvrt milionu.

Proti vojenskému technooptimismu však stojí jedna relativně čerstvá zkušenost. Právě před rokem Spojené státy zažily nepříjemné překvapení v závěru války v Afghánistánu, při tzv. operaci Anakonda. Šlo tehdy o největší a nejkrvavější akci celého pozemního tažení – a zjevně podceněnou. Operace měla za cíl vyhnat předpokládaných 250 členů Al Kajdy z hor na východě země. Američané tam po intenzivním bombardování poslali 1500 vojáků. Jenže místo očekávaných tří dnů se bojovalo dva týdny. Obránců bylo totiž 1000 a nálety je nijak znatelně nezasáhly. Sedm Američanů bylo zabito, desítky dalších byly zraněny, což velení považovalo za velký neúspěch, navíc mnozí příslušníci Al Kajdy uprchli.

Jak vypadají pesimistické scénáře pro nynější operaci? Bývalý analytik CIA Kenneth Pollack, autor loňské knihy o Iráku, se minulou středu ve Wall Street Journalu vyjádřil, že Saddám by mohl zkusit přetvořit Bagdád v „mezopotámský Stalingrad“. Při boji ve městě se technologická převaha snižuje, irácké gardy by mohly bojovat dům od domu jako Čečenci v Grozném, kryti mezi civilisty. „Věří, že na to nemáme žaludek,“ říká Pollack. „A také ví, že nám na životech Iráčanů záleží víc než jemu.“

Svrhnout Saddáma – a dál?

Předpokládejme však, že Američanům jejich plány vyjdou do puntíku. Během krátké doby porazí iráckou armádu, svrhnou Saddáma a ovládnou většinu území. A dál?

V americké politice existují ohledně dalšího vývoje minimálně dva názorové proudy, jež bývalý velvyslanec Česka ve Washingtonu Michael Žantovský nazývá realisty a idealisty. Realisté, k nimž patří například ministr zahraničí Colin Powell, si přejí, aby se kromě osoby v čele Iráku změnil i charakter režimu – tak, aby do budoucna nepředstavoval hrozbu. Idealisté, jejichž předním představitelem je Rumsfeldův náměstek Paul Wolfowitz, pak přímo říkají, že jediná podoba režimu, která by zabránila příštím hrozbám z Iráku, je demokracie západního střihu. Ještě dále jdou jiní američtí politici, kteří v zásadě říkají: Toto je jen začátek, ve skutečnosti není naším cílem změnit pouze podobu režimu v Iráku, ale celý region Středního východu, protože odtamtud pochází nejvíce bezpečnostních rizik – tam vznikla hrozba Al Kajdy a mezinárodního terorismu, tam je nejvíce zemí, jež chtějí získat zbraně hromadného ničení. A teprve až skončí celý tento proces, který někteří z nich dokonce přirovnávají k začátku nové světové války, bude celá operace skutečně završena. Jim Woolsey, bývalý ředitel CIA, nedávno řekl, že po Iráku je na řadě Sýrie.

Okupací k demokracii

Jak může vypadat poválečný Irák? Již loni psal Wall Street Journal o tom, že Bushova vláda hodlá v Iráku ponechat nejprve vojenskou správu. Tu by vystřídala civilní, „vedená nejspíše Američanem“, a trvala by nejméně dva roky. Je to velká změna ve strategiích Bushovy vlády, která jinak většinou nechává poválečnou obnovu buď na obyvatelích samotných nebo na mezinárodní administrativě. Úřady očekávají, že vojenská správa potrvá 3–4 měsíce, aby zabránila nejhoršímu chaosu po Saddámově pádu. Bude zajišťovat humanitární pomoc a školit Iráčany pro výkon státní správy. Pak nastoupí mezinárodní administrativa (ministr obrany Rumsfeld si na rozdíl od ministra Powella přímo přeje v jejím čele Američana). Zapojí přitom úředníky současného režimu, aby islámské státy v regionu měly co nejméně důvodů prohlašovat USA za okupanty. Než přijde ryze irácká vláda, potrvá to nejméně dva roky. Během nich bude nutno sepsat novou ústavu, provést sčítání lidu a vyzkoušet si volby nejprve na komunální úrovni.

Sporná otázka zní, jakou roli budou hrát exiloví Iráčané. Viceprezident Dick Cheney i Pentagon podporují Ahmeda Chalábího, šéfa Iráckého národního kongresu, zastřešující organizace exulantů. Naopak ministerstvo zahraničí mu podle médií nedůvěřuje: Bushova administrativa je prý už od října rozhodnuta, že exiloví Iráčané budou jen v rolích poradců, ale vláda vzejde ze země samé.

Americká ministerstva obrany a zahraničí vypracovávají za pomoci iráckého exilu seznam protagonistů Husajnova režimu, kteří by měli být postaveni před soud. Na předních místech je dvanáct jmen: kromě diktátora a jeho synů sem patří například Husajnův bratranec Ali Hasan Madžíd („Chemický Ali“, pravděpodobný strůjce plynového útoku na irácké Kurdy v roce 1988), někdejší velitel okupační správy v Kuvajtu Azíz Saleh Numan, šéf tajné služby a později velvyslanec u OSN Barzan Ibrahím Hasan nebo dlouholetý vicepremiér Tárik Azíz.

Celkem seznam čítá údajně kolem 120 osob. Jak naložit s těmito lidmi, to je nejméně jasný prvek celé operace, napsal 4. března list Wall Street Journal. Jedna z variant zní, že funkcionáři režimu by museli podstoupit obdobu „komise pravdy a usmíření“ v Jižní Africe.

Bohužel, jeden „poválečný“ taktický krok už Američané stačili zkazit ještě před prvním bombardováním. Vláda ve Washingtonu začala udílet státní zakázky na obnovu postsaddámovského Iráku vybraným firmám. Jednu z nich – na hašení případných požárů ropných polí – dostala texaská firma Halliburton, vyplácející tantiémy bývalému předsedovi představenstva, jímž není nikdo jiný než viceprezident Cheney.

Jednotný, nebo demokratický?

K rizikům poválečných časů patří i často zvažovaná možnost rozpadu Iráku. Na severu země žije čtvrtina z celkem 20 milionů Kurdů, největšího národa bez vlastního státu. Od roku 1991 jsou pod ochranou spojeneckých armád de facto nezávislí na Bagdádu, ale jejich lídři před válkou ujišťovali, že ač jim současný stav vyhovuje, nebudou žádat rozpad. Jejich oficiálním cílem je autonomie a podíl na iráckém ropném bohatství. Ovšem jisté prvky státnosti už mají: parlament, vojáci nosí nápis „Armáda Kurdistánu“, existuje regionální televize v kurdštině a ústava, která počítá s hlavním městem Kirkúkem, významným těžařským střediskem. Kurdská autonomie se však nezamlouvá sousednímu Turecku, které má svou vlastní kurdskou menšinu. Proto jsou Američané velmi opatrní vůči kurdským návrhům směřujícím k „federaci dvou národů“ (tj. Kurdů a Arabů) a raději by si přáli moc decentralizovat přes regiony, nejen etnické. Tím by se dostalo i na jiné minority, třeba Turkmeny a chaldejské křesťany. Ze stejného důvodu Američané rozhodli obsadit Kirkúk sami a nevyužít pomoc kurdských bojovníků (50 tisíc vycvičených vojáků a 50 tisíc členů milic), kteří mohli útočit podobně jako svého času opoziční Severní aliance v Afghánistánu.

Na jihu, kam vyrazila invazní vojska z Kuvajtu, je mix kmenů a národností. Odsud vzešlo povstání šíitů po válce v Zálivu a Saddám se jim krutě pomstil. Na rozdíl od prozápadního severu jsou životní podmínky jihu hrozné, obyvatelé je přitom často přisuzují hospodářským sankcím Západu. Ve městech jako Basra, Amara, Nadžáf či Kerbala těžko hledat fanoušky Američanů. Invaze může tamním lidem krátkodobě spíše přitížit (nebudou dodávky elektřiny a vody), jsou navíc vyzbrojeni lehkými zbraněmi, a proto se irácký exil obává, že by jih mohl být zdrojem příští občanské války. Američané nicméně doufají, že navážou spojenectví se šíitskými vůdci a vysvětlí jim, že okupace pro ně znamená víc moci.

Ve středu země, kolem Bagdádu, žijí sunnité a ti se budou bezpochyby cítit ohroženi. Dnes sice vládnou zemi, ale početně představují menšinu – jen 18 % populace oproti 55 % šíitů.

Někteří experti říkají, že by se Američané neměli tolik trápit jednotou Iráku. Peter Galbraith, odborník na Kurdy a bývalý americký velvyslanec v Chorvatsku, míní, že „demokratický a jednotný Irák je protimluv“. Hlavně je třeba dát pozor na krvavý rozpad po vzoru Jugoslávie: „Rozpad země je hrozná věc. Ale ještě horší mohou být pokusy udržet ji pohromadě.“

Inspirace z Bagdádu

Protichůdný a mnohem nadějnější názor na slučitelnost demokracie a jednoty státu v Iráku má už citovaný Michael Žantovský: V prvním stadiu obnovy nemůže žádná demokracie existovat – už proto, že není slučitelná s vojenskou správou. Ale není žádný důvod, proč by během deseti patnácti let nemohla v Iráku fungovat taková demokracie, jaká fungovala před deseti patnácti lety třeba v Turecku. Irák sice neprošel modernizační etapou, jakou Turkům v minulém století přinesl osvícený vůdce Kemal Paša Atatürk, ale kulturní a hospodářské předpoklady jsou velmi podobné. Je to země s velmi starou civilizací a kulturou. Proto nepatří představa demokracie v Iráku mezi nemožné. A protože Bagdád má na dění v arabském světě velký vliv, mohlo by budování irácké demokracie celý region inspirovat stejně silně, jako jej kdysi ovlivnil nárůst iráckého nacionalismu.

Válka v Zálivu (1990–91) …

2. srpen – Irácká armáda okupuje Kuvajt (poté co Saddám od konce května prohlašuje, že kuvajtská nadprodukce ropy je „ekonomickou válkou“ proti Iráku a že Kuvajt krade iráckou ropu z nalezišť pod společnou hranicí). 6. srpen – Rada bezpečnosti OSN vyhlašuje obchodní embargo vůči Iráku. 12. září – Americký prezident Bush hovoří před Kongresem a vyhlašuje mezinárodní spolupráci pro krizi v Zálivu. Začíná se vytvářet koalice spojenců. Velká Británie a Francie ohlašují rozmístění 12 tisíc vojáků, Japonsko a Německo slibují peníze. 29. listopad – Rada bezpečnosti autorizuje použití „veškerých nezbytných prostředků“ k vytlačení Iráčanů z Kuvajtu. 17. prosinec – Spojené státy stanoví ultimátum pro irácké stažení z Kuvajtu na 15. leden 1991. Saddám Husajn odmítá všechny rezoluce OSN. 17. leden – Začíná operace Pouštní bouře. 18. leden – Prezident Bush říká v projevu, že cílem útoku je zničit jaderný potenciál Iráku, jeho arzenál chemických zbraní a osvobodit Kuvajt. Irák odpaluje svůj scud na Izrael. 22. leden – Iráčané začínají zapalovat kuvajtské ropné vrty. 1. únor – Americký ministr obrany Dick Cheney hrozí, že použije-li Irák nekonvenční zbraně, USA provedou odvetu. 13. únor – Při velkém náletu na Bagdád jsou zničeny tři velké mosty a v protileteckém krytu zahyne na 400 lidí. 22. únor – Prezident Bush dává 24hodinové ultimátum: buď se Irák stáhne z Kuvajtu, nebo začne pozemní operace. 24. únor – Začíná pozemní ofenziva. 25. únor – 101. výsadková divize přetíná iráckou dálnici č. 8 v údolí Eufratu. 26. únor – Saddám ohlašuje stažení z Kuvajtu. Irácké jednotky opouštějí Kuvajt City za bombardování spojenců po „dálnici smrti“, na níž bylo údajně zabito 10 tisíc Iráčanů. 1. březen – V iráckém městě Safwan jsou dohadovány podmínky příměří. 17. březen – Americké ministerstvo obrany ohlašuje stažení prvních jednotek domů. 6. duben – Irák oficiálně přijímá podmínky příměří. 11. duben – Příměří vstupuje v platnost.

… a její bilance

Pro srovnání a připomenutí uveďme základní čísla bilancující operaci Pouštní bouře, jak je na své webové stránce prezentuje televizní stanice CNN.

Spojené státy nasadily v roce 1991 na 500 tisíc vojáků, „zbytek koalice“ (celkem 34 států) dalších 160 tisíc mužů a žen ve zbrani. Americké ztráty na životech činily 293 vojáků (z toho 148 v boji), britské 24 (z toho 9 nešťastným selháním americké palby), francouzské 2 a v rámci arabských spojenců to bylo 39 mrtvých. Dohromady tedy činily ztráty spojenců 358 vojáků. Naproti tomu ztráty Saddámovy armády dosáhly podle amerických údajů zveřejněných v červnu 1991 více než 100 tisíc mužů, 300 tisíc jich bylo zraněno, 150 tisíc dezertovalo a 60 tisíc padlo do zajetí. Ztráty na životech iráckých civilistů činily podle údajů Bagdádu 35 tisíc lidí.

Co se týče vojenské techniky, spojenci přišli v rámci svých vzdušných sil o 75 strojů, z toho 52 letadel (37 v boji) a 23 vrtulníků (5 v boji). Vzdušné ztráty Iráku dosáhly 36 letadel, 6 vrtulníků (dalších 81 strojů zničeno na zemi) a 137 letadel uletělo do Íránu. Irák tehdy přišel o 3700 ze svých 4280 tanků, o 2400 ze 2870 obrněných transportérů, 2600 z 3110 kanonů a o 19 válečných lodí, 42 iráckých divizí přestalo být bojeschopných.

Náklady na operaci Pouštní bouře dosáhly podle odhadů amerického ministerstva obrany 61 miliard dolarů (podle jiných údajů až 71 miliard). Z toho více než 53 miliard pokryly jiné země: Kuvajt, Saúdská Arábie a státy u Perského zálivu shromáždily 36 miliard, Německo a Japonsko dodaly dohromady 16 miliard.

Saddám terorismus neuměl

Při válce v roce 1991 se irácký diktátor pokusil o vlastní teroristické útoky v jihovýchodní Asii. Avšak žalostně selhaly, tamní tajné služby ve spolupráci se CIA Saddámovy agenty poměrně snadno odhalily a pochytaly. Ve filipínské Manile se pokusili odpálit bombu v americkém kulturním středisku, ale explodovala předčasně. A jeden ze strůjců zpackaného atentátu se prozradil: požádal úřady, aby o jeho zadržení vyrozuměly iráckou ambasádu. Další bomba v indonéské Jakartě nevybuchla kvůli špatné baterii. Iráčtí agenti měli také falešné pasy s čísly, která šla vzestupně za sebou v jediné sérii – úřady proto dostaly včas echo a několik podezřelých zadržely hned. V roce 1993 se agenti pokusili zabít tehdy již bývalého prezidenta George Bushe staršího při jeho návštěvě Kuvajtu. Kuvajtské bezpečnostní služby však pochytaly sedmnáctičlenný tým ještě před Bushovým příjezdem. Od té doby žádný pokus o irácký teroristický útok v zahraničí nebyl zaznamenán.

Bez ztrát to nepůjde,

říká náčelník generálního štábu Pavel Štefka

Američané věří, že v Iráku zvítězí rychle, s menším počtem vojáků a při menších ztrátách na životech než v roce 1991. Souhlasíte?

Technická převaha je skutečně velká. Irák má jen zbytky sovětské techniky a staré letouny mirage, jejichž bojeschopnost je mizivá. Pozemní střety Iráčané prohráli kvůli rozdílu ve výzbroji už v roce 1991 – za snížené viditelnosti nebo v nočních podmínkách dohlédne sovětská technika na kilometr daleko, americká či britská několikrát víc. Americká 101. divize, tedy asi 16 000 nejlépe vybavených vojáků, by v podstatě celou operaci zvládla sama.

Jak rychle by mohlo být po válce?

Může to být rychlé, ale existují rizika. Irák se chystal na válku dlouho, lze čekat minové nástrahy a možná i zakázané chemické nebo biologické zbraně.

Nepodceňuje se až příliš irácká obrana?

Žádná válka není procházka a nikdo nečeká, že to bude bez ztrát. Mám americkou školu a vím, jak detailně se tam takové operace plánují. Rozhodně to není pouhé tupé spoléhání na superzbraně. Američané žádného nepřítele nepodceňují a už vůbec ne arabského.

Do jakého množství ztrát lze válku považovat za úspěšnou?

Takové číslo se neříká do novin. Možné ztráty se nekalkulují kvůli tomu, abychom dali najevo, že jsme ochotni určitý počet vojáků obětovat, ale abychom věděli, jaké síly zdravotnického zabezpečení je třeba vyčlenit.

A co ztráty na iráckých civilistech?

Američané nasadí přesné, satelitem naváděné bomby – mají jich prý až 80 %, zatímco v roce 1991 tvořily jen zhruba pětinu. Je to důležité už kvůli západní veřejnosti, která nerada vidí civilní ztráty. Ale i s nimi je bohužel nutno počítat, protože irácká obrana je soustředěna kolem měst a osad.

Jaké zkušenosti z poválečné obnovy Kosova a Afghánistánu bude možno využít v Iráku?

Těžko srovnávat. Balkán je přece jen blíž evropskému myšlení. Afghánistán je podle našich vojenských lékařů společnost 17. či 18. století, kde vládnou kmenoví vůdci a ústřední vláda má pod kontrolou jen Kábul a okolí. V Iráku bude klíčové nezničit ropná pole, hlavní bohatství země – pak by mohla být ekonomická obnova celkem rychlá.