Nebýt pokusu části ekologických aktivistů o reformu Strany zelených, patrně by o ni nezavadil ani redakční šotek. Teprve iniciativa „Zelená padesátka“, v níž se od července sešli například Jakub Patočka, Jan Beránek, Fedor Gál, Karel Jech či Saša Uhlová, dokázala partaj vrátit na stránky tisku. Naproti tomu třešně s hvězdou v pozadí, které se zdály být červivé, nabobtnaly pýchou a sebevědomým komunistům dnes média strkají k ústům mikrofon zleva zprava. Ke škodě celé země. V Česku se totiž zatím rudý proud a zelený pramínek ubírají samostatnými cestami. Poslední volby však vytvořily situaci, která část rudých i některé zelené bude motivovat k hledání pro veřejnost přijatelnější tváře. Obě strany se tak v budoucnosti jen stěží vyhnou souboji o podporu specifické, také v Česku pozvolna sílící vrstvy mladých „postmaterialistických“ voličů. Vzhledem k tomu, že půjde o střet do totalitní minulosti zahleděných, autoritářských a nacionalistických komunistů s vizionáři požadujícími vytvoření decentralizované společnosti založené na šetrných technologiích, byla by škoda, kdyby měli mít neostalinisté navrch.
Až vymřou nostalgici
Spojení myšlenkově vyprahlé české Strany zelených s částí Brandýského fóra těsně před červnovými volbami představovalo pro partaj cisternu živé vody. Strana léta bičovaná pověstmi o své prosáklosti Státní bezpečností a spojovaná především se svým předsedou - milovníkem špionáže a tajemných událostí Jaroslavem Vlčkem - se náhle…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
