Nenávist v náboženství lásky

Dubnové požáry synagog ve Francii a Belgii nemohly Evropanům nepřipomenout hrůzostrašnou dobu holocaustu. A pramálo uklidňujícím faktem přitom bylo to, že ohně místo „domácích“ neonacistů tentokrát zapalovali islámští a palestinští radikálové. Incidenty doprovázela často vážná veřejná debata chápavě vysvětlující řádění extremistů vztekem nad protiteroristickým tažením Státu Izrael. Zapalovat modlitebny se sice nemá, ale oni si to Židé zavinili tak trochu sami, probleskovalo z komentářů na protiizraelských demonstracích. Aktuální dění tak připomnělo potíž, kterou má obyvatelstvo Starého kontinentu s jinou údajnou „židovskou vinou“ už dva tisíce let. Přestože její pravidelná připomínka nakonec vyústila až v plynové komory Osvětimi, připomínají si ji evropští křesťané jednou za tři roky pořád. Shodou okolností nastal ten čas právě letos. A tak se na pozadí hořících synagog četl i v českých kostelích velikonoční příběh o Židech, kteří vydali na smrt křesťanského Boha Ježíše Krista a pokřikem „krev jeho na nás a na naše děti“ se „otevřeně přihlásili“ k vině na jeho ukřižování. Vzniká ovšem otázka: Není při pohledu na tragédie, které tahle četba v minulosti vyvolala a kterým dnes pomáhá znovu na světlo, čas s jejich opakováním přestat? Co si vlastně o velikonočních „lekcích nenávisti“ myslí a jak jim rozumějí čeští duchovní?

Je to na nich

Zmíněná pasáž z Matoušova evangelia je součástí pašijového příběhu o umučení a smrti Ježíše Krista a o…