Na útěku před juntou

Sedmnáctiletá Ler si nemůže stěžovat na nezájem. V thajských horách několik kilometrů od barmských hranic, kde momentálně žije, je jednou z několika desítek žen, za nimiž sem zvou cestovní kanceláře turisty až z Bangkoku. Za všechno přitom může její matka, která jí v rámci tradice od pěti do devíti let dětského věku navlékala postupně na krk jeden kovový kroužek za druhým. Dnes jej má dvakrát delší, než je obvyklé.

„Své dceři bych to nikdy nedala,“ říká se smutným pousmáním a hned vysvětluje proč. Nemůže otáčet a naklánět hlavu, trpí bolestí krční páteře a už nikdy se své „ozdoby“ nezbaví. Jinak prý ale žije běžným životem jako její známé bez kroužků. Uklízí, vaří a stará se o sourozence. Na rozdíl od ostatních žen má ovšem ještě jednu povinnost: když do její vesnice přijedou turisté, musí všechno nechat a s ostatními „dlouhými krky“ pózovat před fotoaparáty, předvést ruční práce nebo zatancovat. Za to denně dostane v přepočtu několik korun. Není to mnoho, Ler je ale spokojená: „díky“ svému trápení si přijde na víc peněz než jiné ženy a od dětství je jako uprchlík zvyklá žít skromně.

Utéci je snadné

Rodiče Ler spolu s dalšími dlouhokrkými ženami a jejich rodinami přešli z Barmy do Thajska v osmdesátých letech v rámci jedné z uprchlických vln a u města Mae Hong Son jen několik kilometrů za barmskou hranicí žijí dodnes. Asi dvousethlavá vesnice se mezitím stala turistickou atrakcí číslo jedna. Turisté přijedou na parkoviště a jsou…