Cesty jsou, zdá se, nalezeny

Před dvěma lety vydala agilní společnost Prostor poměrně rozsáhlou publikaci Česká architektura 1990–1999, v níž autoři Pavel Halík a Petr Kratochvíl představili několik desítek staveb, postavených v minulé dekádě. Knihu provázejí velmi kvalitní fotografie exteriérů i interiérů, včetně detailů. Pokud by laik prohlížel pouze obrázky, měl by pravděpodobně pocit, že téměř padesátiletá éra totality architektonickou scénu příliš nezasáhla. Knížka ovšem nepředstavila objektivní stav „deset let po“, ale vybrala jen ty nejzdařilejší příklady, a proto ji těžko můžeme považovat za objektivní obraz domácí scény.

Tápání let devadesátých

V recenzích knihy se občas objevily úvahy, co v ní chybí a co tam naopak přebývá. To je však úděl každého autorského výběru, který je vždy subjektivní. V doprovodných textech se navíc Halík s Kratochvílem pokusili objasnit, v čem jsou jednotlivé stavby zajímavé a jak slouží svému účelu. To je dost podstatné: projektanti mohou tak trochu klamat tělem - dobře totiž vědí, že základem úspěchu jakékoli prezentace jsou dokonalé profesionální fotografie, které mohou i podprůměrnou stavbu značně vylepšit. Navíc dům musí také dobře sloužit investorovi a právě o tom snímky vypovídají jen málo. Fotodokumentace vzniká téměř vždy ihned po dokončení stavby, kdy dům ještě není majitelem zabydlen (někteří architekti by možná řekli, že není pokažen) a prázdné místnosti s několika efektními detaily působí neobyčejně sugestivně. Poctivý…