Aféra s uvězněním Ivana Pilipa a Jana Bubeníka na Kubě připomněla postkomunistickým národům v Evropě realitu nedávno minulou, na kterou už většina z nich, včetně Čechů, ráda zapomněla. Komu se však po policejní represi, prázdných sloganech, přídělových potravinách a vynuceném kutilství stýská, měl by Kubu osobně navštívit. Pak už stačí maličkost: opustit dolarový pokoj v hotelu a vyjít na ulici mezi ty, kteří platí v kubánských pesos.
Limuzíny ze žigilíků
Vjíždíte-li do Havany po dálnici, uvítá vás velký betonový nápis „Naše zbraně jsou naše ideály“. Ideálů potřebují Kubánci skutečně hodně. Vystudovaný architekt s 30letou praxí, který živí rodinu, tu vydělává 315 pesos měsíčně, což je přibližně 15 dolarů. Protože rychlý oběd v obyčejné restauraci stojí od 3 do 10 dolarů, láhev sodovky až dolar a kilová plechovka s barvou na opravu oprýskaného domu pět dolarů, musí se hodně otáčet. Stejně jako většina Kubánců, z nichž životní okolnosti udělaly mistry v lidové tvořivosti. Například luxusní osmisedadlová limuzína vznikne tak, že se šikovně svaří dva žigulíky. Její majitel ale nesmí vozit cizince, protože na to nemá od státu licenci. Vozí jen místní, kteří platí v pesos, protože s dolary, pokud nějaké mají, šetří, kde se dá. Co má ale dělat, když mu dojde benzin, který sice lze koupit, ale právě jen za dolary? A navíc když za svůj měsíční plat pořídí jen 15 litrů této pohonné hmoty? Se svým osmiválcem přesto i druhý den vyrazí do ulic a najezdí…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 32 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
