Co má být dnes největší hodnotou významného světového filmového festivalu? Do jaké míry je možné využívat jeho „dobrou značku“ především k objevování a představení originálních filmů, které mohou běžní diváci v záplavě nabídky přehlédnout? Není lepší spoléhat především na účast hvězd a jejich filmů, které festivalu dodávají ještě větší lesk a přitahují k němu další tisíce diváků? Diskusi o tom, co je v obou naznačených směrech únosné, oživil i poslední ročník Berlinale. Svou osobní přítomností ho poctili například herci Pierce Brosnan, Sean Connery nebo Anthony Hopkins, ale skeptici si stěžovali právě na to, že záplava hvězd s sebou nese i přemíru komerčních filmů v hlavním programu. Nejradikálnější producenti rovnou přemýšlejí o tom, zda není lepší posílat filmy na konkurenční festival do Rotterdamu, který probíhá těsně před Berlínem, sleduje ho zhruba stejný počet diváků jako Berlinale (350 tisíc) a programově se „mainstreamovým“ filmům vyhýbá. Rozřešení možná nabízí odchod dosavadního berlínského ředitele Moritze de Hadelna. Právě on stojí za tím, že do Berlína začaly houfně jezdit slavné filmové osobnosti. I v jeho případě je ale všechno složitější, než se na první pohled může zdát.
Tichá výpověď
Společensky nijak zvlášť oslnivému Belgičanovi Moritzi de Hadelnovi se za 22 let v čele akce podařilo pozvednout původně levicově orientovanou filmovou soutěž středoevropského významu do první kategorie mezinárodních festivalů, tedy na úroveň Cannes…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 33 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
