Prochází-li dnes zvídavý čtenář některým z velkých univerzitních knihkupectví v Británii či USA, objeví obvykle několik desítek titulů věnovaných zahradám. Většina z nich pojednává o roli, kterou hrály v historii jednotlivých kultur. Samo o sobě by to samozřejmě nestálo za pozornost. Zdá se však, že řada víceméně teoretických titulů o zahradách je mimo jiné také indikátorem velké změny vztahu člověka k přírodě.
Metalová poetika
Zahrada už zdaleka není pouze ovládnutou či dokonce podmaněnou přírodou, jako tomu bývalo za časů geometrických francouzských parků. Daleko více dnes představuje spíše kompromis - je nikoli podmaněnou, nýbrž ochočenou přírodu. Tím jsme u jádra věci. Co jiného je totiž evropská krajina přetvářená od neolitu stovkami generací nežli kompromisem mezi divočinou a nutností žít a uživit se? V mnoha případech se přitom jedná o kompromis šťastný - například vyhlášené alpské pastviny mají svůj základ v salašnictví, které zde vzniklo před téměř čtyřmi tisíci roky. Podobně jsou některé nádherné horské louky Nízkých Tater či Velké Fatry - samotná esence „neporušené“ přírody - staré kolem tří tisíc let. Vznikaly pravěkým vypalováním někdy koncem bronzové doby a od té doby jsou udržovány pastvou. Logicky tak vzniká otázka: o jakou krajinu dnes máme při touze po jejím uvádění do „původního“ stavu usilovat? O tu před příchodem zemědělců, nebo o krajinu doby bronzové či snad o krajinu z počátku industriální revoluce? Byly doby…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu