Když napomenutí nestačí

Trestné útoky nejsou v severoirském životě novým pojmem. Od začátku konfliktu v 70. letech trestali členové Irské republikánské armády (IRA) střelbou do kolen údajné nepřátele společenského pořádku. Později si tyto nové metody osvojili i probritští extremisté. V Severním Irsku dnes platí příměří hlavních polovojenských organizací. Na lokální úrovni však násilnosti v katolických i protestantských oblastech pokračují v nezmenšené míře.

Komunita žádá zásah

Cílem trestných útoků je způsobit oběti co nejbolestivější zranění, jejichž následkem jsou zlomeniny, případně zmrzačení. K nejčastějším terčům patří drogoví dealeři, kriminálníci, ale i odpadlíci z vlastních řad. Je paradoxní, že i když většina veřejných činitelů útoky odsoudila, v oblastech, kde se odehrály, je obyvatelstvo přivítalo. Podle mnohých katolíků i protestantů policie již dávno ztratila autoritu ve společnosti a navíc je zkorumpovaná. Často se stává, že obyvatelé se obracejí o pomoc přímo na teroristy, kteří u nich mají kredit. Ti potom berou spravedlnost do svých rukou. IRA svoji zodpovědnost za pokračující trestné výpravy popírá, i když nesou jasné znaky jejího autorství. Postoj organizace k útokům vyjádřil v jednom rozhovoru zástupce IRA následovně: "Naši dobrovolníci jsou součástí společenstva, které je vystaveno útokům asociálních živlů. Víme, s kým máme co do činění. Ve většině případů to skončí napomenutím. Ve vážnějších případech však společenství žádá zásah. Jsou-li naše…