Vyjmout trám z vlastního oka

Zprávy o reakcích na teroristické útoky ve Spojených státech zaplňují takřka všechen mediální prostor. Přibývá i komentářů k nim. Hodnocení a předpovědi, jak se bude dále vyvíjet geopolitická situace, se různí. V jednom lze však pozorovat nápadnou stejnost: mluví se o světě po útoku. Vzniká tím zdání, jako by 11. září došlo k nějakému zásadnímu zlomu dějin. Zdá se mi to přehnané a zjednodušující.

Kam mizí zbraně

Nepopírám hrůznost a zákeřnost teroristického činu. Neměli bychom však proto zapomínat, že velké množství hrůz se v posledních letech událo a stále děje i v jiných končinách. Protože se ale většinou nejedná o strategicky důležitá teritoria s nerostným bohatstvím, zůstávají nepovšimnuty. Hrůza zářijového činu by měla být varováním a zároveň upomenutím, že je nemravné zapomínat na miliony trpících, kteří mají tu smůlu, že nejsou příliš zajímaví pro mocenské plánování vyspělých států. Každodenní skon mnoha hladovějících v Súdánu, Etiopii, Somálsku nechává mocné tohoto světa netečné. Hladovějící a umírající v Severní Koreji jsou zmiňováni čistě pragmaticky, protože žijí v systému, který ohrožuje ostatní svým jaderným potenciálem. Vedou se lokální války v Kongu, Sieře Leone, na Srí Lance, v Nepálu, Čečně. Zavírají se nad tím oči. To vše ustupuje do pozadí mocenských kalkulů. Média raději vyvolávají hysterickou náladu, jíž jsou zbytečně poznamenávány a strašeny i děti. Dennodenně jsme neurvale masírováni zprávami, které nedovolují pohled…