Stuchlíková: je čeho se obávat

Jindřich Šídlo v článku Lhát se (někdy) nesmí (Respekt č. 29/2000) píše o trestním oznámení pro podezření ze šíření poplašné zprávy, které jsem podal na publicistku Jarku Stuchlíkovou za článek „Temelín: je čeho se obávat“ (Lidové noviny, 6. června). Vysloužil jsem si za to nálepku udavače, pro něhož je veřejná debata o smysluplnosti a bezpečnosti jaderné energie zločinem a který prý potlačuje svobodnou diskusi.

Novinář je občan

Mají mít veřejně pronášené názory někde hranici? Pokud v novinách prohlásím, že holocaust neexistoval, skončím v některých zemích podle tzv. zákona o osvětimské lži za mřížemi. Žádná cenzura mi ovšem nebude předem bránit takový nesmysl vyslovit. Ani mé trestní oznámení na paní Stuchlíkovou proto samozřejmě neznamená, že má být napříště v Čechách komukoli znemožněno publikovat jakékoli myšlenky. Naopak - jak si vůbec může v demokratické společnosti někdo osobovat právo zakazovat mi číst třeba Mein Kampf? Jenže za šíření určitého typu sdělení existuje trestní odpovědnost ex post. Jen málo zodpovědných publicistů včetně Jindřicha Šídla by asi ponechalo bez trestního oznámení výrok, že zlí Romové (Papuánci, Eskymáci…) tráví české studně, byť by byl nakrásně zazněl v rámci legitimní debaty o národnostních menšinách. Nebo snad bylo soudní stíhání rasistických výroků někdejšího republikánského poslance Josefa Krejsy a předsedy Národní aliance Vladimíra Skoupého…