Dopisy

Nebudu utíkat z boje

Je to úplně poprvé, co se po roce 1989 dočítám, že by členem vlády neměl být oblíbený a razantní politik, ale „otevřeně lhostejný a neschopný trouba“, jak píše ve svém článku Sebevrah Kužvart (Respekt č. 47/2000) pan redaktor Jindřich Šídlo. Tato úvaha je podle mého soudu absurdní, a pokud celý tento text analyzuji jako člověk, který jím je osočen měrou naprosto neobvyklou, je vhodné si uvědomit několik zásadních momentů. Za prvé: vláda rozhoduje jako celek a je jasné, že na rozhodování všech jejích členů má vliv celá řada faktorů. Ptát se, proč hlasoval ten či onen člen vlády tak či onak, je jistě úkolem novinářů. Za druhé: ve slibu, který jsem složil do rukou prezidenta republiky při nástupu do funkce, jsem také slíbil, že budu svůj úřad vykonávat svědomitě. Dnes mohu říci, že nejde jen o svědomí jako takové, ale také o vědomí. O vědomí odpovědnosti, že kolegové, kteří třeba nakonec rozhodnou jinak, nežli jsem já vládě doporučoval, mají k dispozici všechna relevantní data, všechny údaje. A o to jsem se snažil v uplynulých dvou letech a bude tomu tak i nadále. To, že někdy nejen já, ale třeba i předseda vlády je ostatními členy kabinetu přehlasován, se prostě děje. Jako svým způsobem neuvěřitelnou difamaci považuji citaci „Kužvart ale zůstává s nedůstojnou, doslova normalizační výmluvou: buďte rádi, že jsem to já, po mně může přijít ještě horší“. Na to mohu reagovat pouze…