Za teplem do Antarktidy

Na ostrov Nelson v souostroví Jižní Shetlandy jsem odlétal se smíšenými pocity - pln odhodlání i nejistoty. Nejsem typický cestovatel a v knize se za povolaného cestovatele ani nevydávám. Určité zkušenosti s pobytem v drsné přírodě přesto mám (byl jsem na Ťan-šanu, v chilských Andách a mnohokrát v Rumunsku). Kniha Antarktida na prahu konce nepopisuje pouze děj jedné cesty. Zahrnuje myšlenky týkající se ničivého působení naší civilizace; onoho nezadržitelného procesu, v němž dílo boží nahrazujeme bezduchým dílem svým. Ukázalo se, že Antarktida je opravdu nejčistším možným prostorem k podobným úvahám. Prostorem bez techniky, lidí i rušivých vln, prostorem, který jsme si ještě nestačili přivlastnit.

6. 1. 2000

Přistáváme a je přesně půlnoc. Zadek letadla se otvírá za jízdy, dovnitř proudí ledový vzduch. To, co vládne venku, má blíže ke tmě než ke světlu, ale zároveň je docela dobře vidět. Vystupuji na štěrkovou přistávací plochu. Kolem jsou stožáry s anténami, červený hangár a několik bílých ubikací. Jinak kameny, voda a hlína. Rychle navlékám čepici, o níž P. tvrdil, že ji nepotřebuji. Fouká. Bezprizorně se procházím kolem hangáru. Ostatní zamířili do ubikací, kde se s nimi vítají pracovníci stanice a chystají se je zavézt na místa určení. Moje role je zcela jiná. P. svou ministanici vystavěl na principu nejmenší možné zátěže pro životní prostředí a na principu soběstačnosti. Ti, kteří chtějí testovat přežití v drsných podmínkách, nemohou být…