Záhadný čaroděj pocitů

Před sedmi lety, 4. února 1992, se podplukovník Hugo Chávez postavil do čela ozbrojeného puče proti prezidentu Carlosu Andrésovi Pérezovi. Jeho čin otřásl obrazem Venezuely coby příkladu dlouhodobě fungující demokracie v Latinské Americe a vynesl sedmatřicetiletému parašutistovi s červeným baretem dva roky vězení. Ještě předtím ale Chávez podmínil kapitulaci svého Bolívarského revolučního hnutí-200 možností oslovit venezuelský lid v přímém televizním přenosu. Jeho tehdejší projev dnes mnozí považují za první krok k jeho volebnímu triumfu o sedm let později. Takřka na den přesně, 2. února 1999, převzal Hugo Chávez mandát řádně zvoleného prezidenta Venezuely.

Krize vládnutelnosti

Chávezova cesta k moci se může zdát klikatá, ale v Latinské Americe 90. let to není zdaleka první případ, kdy nějaký vojenský či civilní caudillo bere útokem prezidentský palác tu prostřednictvím puče, tu zase prostřednictvím volebních uren. Z těch úspěšných vzpomeňme například demokratický comeback Huga Banzera, někdejšího pučisty, dnes prezidenta Bolívie, nebo coup d'état řádně zvoleného Alberta Fujimoriho ve snaze upevnit vlastní prezidentskou moc v Peru. Jiné poražené gladiátory, např. Efraína Ríose Montta v Guatemale nebo Lina Ovieda v Paraguayi, vyloučily z návratu do politické arény teprve krkolomné legislativní změny. Jak si vysvětlit popularitu těchto ideologicky různorodých osobností, jež často spojuje toliko specifický styl politického žonglování na hranici…