Literární memoáry většinou v prvním plánu spíš zastírají, než odkrývají skutečnou podobu svých autorů, což platí především v případě, kdy jimi pisatel ukotvuje svou pozici v historii, umění, společnosti. Ani samy případné intimity nezaručují žádnou „autenticitu“, vždyť takové poodhalování skrytého je vždy také věcí výběru a strategie, a to i tehdy, když se vzpomínající rozhodne říct na sebe „všechno“ - což přece nikdy úplně neudělá. Ale přes to, co je na autobiografiích problematické, nabízí tento „žánr“ jaksi ze své definice jednu ohromnou příležitost. Ta není ani tak spojena s jejich literární nebo faktografickou hodnotou jako spíš s možností vyvolat z paměti to, co v ní je a co v ní zbylo, a v tomto „dolování“ rekonstruovat svůj život, dát mu tvar, přehlédnout jeho obsah. Je to samozřejmě činnost blízká spíš autoterapii než standardní umělecké tvorbě, ale to nakonec není rozhodující.
Duše a filozof
Důležité je, je-li takový restaurátor k sobě dostatečně pravdivý - to ovšem může vposledku posoudit jen on sám. Takové paměti se píšou až jako zúčtování se životem, tedy na jeho konci a jako jeho dovršení. Tak vznikala i autobiografie Miloslavy Holubové nazvaná Necestou cestou, kterou před nedávnem vydalo nakladatelství Torst.
Historička umění Miloslava Holubová (nar. 1913) je příkladem, kdy za autorem pamětí nestojí žádné velké konkrétní dílo nebo společenská prestiž, ale vlastně „jen“ osmdesát let života, který přestože v žádném případě…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu