Rok 1998 v Severním Irsku začal jako rok nadějí, v létě se však změnil v annus horribilis. V červenci byly upáleny tři děti a v srpnu se odehrálo nejhorší krveprolití za celých třicet let bojů: výbuch bomby v městečku Omagh zabil 28 lidí. Bůhví, co přinese podzim. Velkopáteční smlouva, která odvádí Irsko z cesty bojů na cestu politického dialogu, byla přijata většinou obyvatel celého ostrova jako maják, jako záchrana před pádem do propasti. V září zasednou v novém belfastském parlamentu zástupci stran katolických i protestantských. Všichni víme, že se mezi sebou budou hádat, že se budou ignorovat, že se budou obviňovat. To ale nevadí, to už patří do politiky. Zbraně a výbuchy ne. Zbraně tu jsou stále a zřejmě budou tak dlouho, dokud se všichni nezbaví strachu, podezření a zakořeněného pocity křivdy. Těmito slovy to strana Sinn Féin v podstatě vyjádřila za IRA, která zatím po zbrani nesáhla - ale žádnou také nevydala. Političtí teroristé mimochodem také ne.
Kdo vlastně vraždí
Bomba, která vybuchla 15. srpna, putovala jen krátkou cestu přes hranice. Smontovali ji někde v okolí Dundalku a v sobotu ji dopravili do Omaghu. K pumě se přihlásila skupina Pravá IRA.„Pravá IRA“ jsou terorističtí fundamentalisté, kteří nesouhlasí se současným vývojem a IRA i Sinn Féin nazývají zrádci věci. „Věcí“, rozumějme, má být rozpoutání takového válečného pekla, které by donutilo Brity rychle opustit provincii Ulster. Ta, konečně osvobozena, by byla rychle připojena…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 21 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
