ANDRZEJ GRAJEWSKI (nar. 1953) je uznávaným odborníkem v oblasti tajných služeb. Na toto téma napsal řadu prací, poslední dvě právě odevzdal do tisku: Štít a meč. Ruské tajné služby 1991–98 a Jidášův komplex, analyzující vazby církví ve střední a východní Evropě na komunistickou politickou policii. Česky vyšla zatím jen jeho kniha o pravoslaví v Rusku 20. století Rusko a kříž (1997).
A. Grajewski byl aktivním členem Polsko-české Solidarity (podílel se na pašování kopírovacích strojů a nelegální literatury přes Beskydy), dnes je zástupcem šéfredaktora největšího katolického týdeníku v Polsku Gosc Niedzielny, působí jako analytik vládního Střediska východních studií (OSW) a Střediska mezinárodních studií (OSM). Je ženatý, má čtyři děti.
V minulém čísle německého časopisu Der Spiegel vyšel článek, jehož autoři považují za skandální fakt, že země střední Evropy usilující o členství v NATO provádějí špionáž stávajících členů této organizace. Jak je to vlastně se špehováním spojenců?
Je možné, a dokonce nutné.
Proč?
V našem případě přinejmenším proto, že by středoevropské tajné služby jinak - ve srovnání s podobnými službami v jiných zemích - působily podivínsky.
Je známo, že se navzájem špehují například USA a Izrael, pokoušejí se odhalit i nejpřísnější vojenská tajemství, ačkoli jsou to jinak země, které velmi úzce spolupracují. Podobně Německo a Francie. Právě tajné služby jsou v pozadí prestižní…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu