Asi nejvýznamnějším výsledkem právě skončené stávky učitelů je zjištění, že v české politice máme přinejmenším jednoho profesionála. Je jím ministr školství Ivan Pilip, který trpělivým jednáním vyřešil měsíc trvající krizi a přitom nemusel slevit ze svého předem oznámeného stanoviska ani jediné písmeno. I kdyby tedy ministr svůj úspěch nevyužil k tolik potřebné reformě svého rezortu, zůstane jeho souboj s odboráři alespoň dokladem, že zásady podepřené znalostí věci se mohou v politice vyplatit mnohem víc než složitá chytráctví, krátkozraké kompromisy anebo uhýbání od odpovědnosti.
Proti všem
Od chvíle, kdy odboráři vyhlásili řetězovou stávku, musel Pilip čelit poměrně jednotné frontě protivníků. Mzdové požadavky kantorů pochopitelně podpořila opozice v čele s populistickým šéfem senátního výboru pro vzdělání Františkem Vízkem (ČSSD), závažnější ale bylo, jak rozpačitě se k učitelským bouřím postavila vládní koalice. Separátní jednání navrhl sebevědomým odborářům předseda školského výboru Poslanecké sněmovny Michal Prokop (ODA) a splnit alespoň částečně finanční nároky školských pracovníků prý doporučoval i samotný premiér. Ať už tedy Pilip vycházel z polistopadové zkušenosti, že ústupky nátlakovým akcím odborářů ještě nevyřešily problém v žádném rezortu, nebo prostě jenom chtěl zachovat tvář, faktem je, že návrhům na kapitulaci nevyhověl.
Stávka se rozjela podle očekávání odborů. Na první týden nasadily nejvíce nespokojené okresy z jižní…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
