Na lavici obžalovaných

Jako mnoho pohrom se i tato ohlásila nenápadně, dokonce s oslavami: v roce 1995 si západní civilizace připomněla, že před půlstoletím skončila nejstrašnější válka v dějinách. Následovalo otevírání archivů a nejrůznější dokumenty se dostaly do rukou generace nezatížené válečnou minulostí. To platí i pro Švýcarsko, navzdory jeho staleté neutralitě. Loni se totiž ukázalo, že alpská konfederace obchodovala se zlatem a penězi, jež nacistické Německo uloupilo v okupované Evropě, a že byl dotčen i majetek obětí holocaustu. Na denní světlo se dostal problém „spících kont“ (viz Respekt č. 40/96). Začalo se hovořit o skutečných postojích Švýcarska v době druhé světové války i po ní.

Všichni za prezidentem

Do jaké míry se Švýcarsko - jeho vláda, parlament i občané - identifikuje s bankami, ukázaly události okolo novoročního projevu spolkového prezidenta. Poté, co Jean-Pascal Delamuraz nazval nároky obětí holocaustu „vydíráním výkupného“, se za jeho výrok veřejně postavila předsedkyně parlamentu Judith Stammová a formulace dalších členů vlády - Kaspara Villigera, Flavia Cottiho či Arnolda Kollera - nebyly taktnější („neslušné metody“, „arogance“). Také noviny se hemží dopisy čtenářů, kteří se s tímto postojem ztotožňují. Sdělovací prostředky a pódiové diskuse zdůrazňují „stav nouze“, v němž se Švýcarsko za války mělo nalézat, i fenomén „nové morálky“: tehdejší činy nelze…