Stop diktatuře mototeroristů

Snížením rychlosti v obcích na padesát kilometrů v hodině jako by do Čech dorazila prohibice. Alespoň takový může být dojem při četbě denního tisku. Nemalou část národa jako by zaskočila nejistota, co bude. Hledají se cesty, jak se s nenadálým zákazem vyrovnat, politici i policisté upozorňují, že se nová rychlost stejně nedá uhlídat, že ji nikdo nebude dodržovat, že to je zbytečné… Nejsou prý lidé ani prostředky k tomu, aby se řidičům v jejich požitku skutečně zabránilo. Nezaujatý pozorovatel by mohl snadno nabýt dojmu, že v Česku je značné části populace náhle úředním zákazem odebrána droga, na níž je zcela závislá. A přitom se nestalo nic než to, že zdejší šoféři musí zvednout nárt pravé nohy o nepatrný kousek výš nad pedál plynu, než bylo až dodnes zvykem. Díky tomu zemře ročně pod koly jejich aut o několik desítek nevinných chodců méně.

Aspoň holý život

Pocity, které zažívá český turista na německém či švýcarském chodníku, jsou plné nezvyklého klidu a sebejistoty. Auta kolem jezdí podivně pomalu, tiše, kouř z nich není téměř cítit. Nevypadá to, že by se zeměkoule točila jen pro ně: i ustrašený český pěšák brzy objeví podivný úkaz, že položí-li nohu na přechod, všechny automobily okolo rázem stojí a čekají, až přejde. Jejich řidiči očividně vyznávají nezvyklé pravidlo: čím větší sílu jim dodává plech a motor, tím větší ohled nutno brát na bezbranné spoluobčany na chodníku.

V tuzemsku je to jiné. Tady platí naopak zákon silnějšího. Na rušnějších ulicích velkých měst vidíme všude stejně jednotvárný obrázek: chodci se snaží pokud možno nenápadně a bez úhony proklouznout po úzkém chodníčku (jehož část často zabírají parkující vozy) kolem široké řeky hlučných a smrdutých aut nebo odevzdaně čekají na skulinku, aby mohli po „zebře“ rychle přeběhnout na druhou stranu ulice. Pohrdání předpisy je v módě a málokdo se za ně stydí: rychlou jízdu ohrožující méněcenné pěšáky a bezohledné parkování na chodníku považuje většina „řidičské veřejnosti“ za prohřešek závažný zhruba stejně, jako když si v práci ze služebního aparátu vyřídíme pár soukromých telefonů.

Hned v prvních minutách po příjezdu do Čech tak každý cizinec pozná, čím mu jsou naše města reálně nebezpečná. Nikoli pouliční kriminalitou, ale místními automobilovými zvyklostmi. Musí proto rychle zapomenout na svou dosavadní zkušenost klidu a bezpečí a oprášit polozapomenuté instinkty ze stavu ohrožení. Jenom tak si totiž může v českých městech uchránit zdraví nebo v horším případě aspoň holý život.

Jenom chtít

Na následky automobilových nehod v Čechách ročně zemře zhruba patnáct set lidí. To je dost velký počet mrtvých. Člověk si jen těžko umí představit kampaň, která by následovala například proti klíšťatům, kdyby stejný zástup lidí zabilo každý rok jejich kousnutí. Smrt na silnici je ovšem vnímána jako přirozená daň našemu životnímu stylu i v tom případě, když oběť nezemře za volantem, nýbrž pod koly.

Fakt, že za takové společenské situace někoho na ministerstvu vnitra vůbec napadlo snížit rychlost v obcích a že ministr ten nápad nakonec podepsal, se rovná malému zázraku. Optimisté věří, že právě odtud - od zlomení sveřeposti a svévole českých řidičů - by se mohla postupně odvinout změna dosavadního klimatu pohrdání zákonem, který je v české společnosti všeobecně pociťován. Řada úředních reakcí na novou normu však snílkům řádně zchladila hlavy.

Nejhlasitěji se dala slyšet policie. Vějíř jejích výmluv sahal od otevřeného zpochybňování smyslu pokut za „trošku rychlejší jízdu“ až k poraženeckým hláškám, že při současném technickém vybavení vlastně s gaunery za volantem nelze bojovat. Laxnost ovšem prozrazuje jen to, že naše policie (a s ní de facto většina společnosti) nepovažuje porušování dopravních předpisů za nic vážného. Protože jinak platí, že všechno jde, když se chce. Tím spíš, držím-li v rukou licenci k jednomu z nejvýnosnějších podniků, jaký si lze v současných Čechách představit: každá koruna, kterou dnes stát investuje do nákupu radarů a rychlých policejních aut, se přece do společné kasy rychle a desateronásobně vrátí. Říkat, že policie nemůže pokutovat za rychlou jízdu, protože jí chybí technika, je stejně logické jako tvrzení: nemohu vybírat daně, protože nemohu koupit úředníkům berňáku počítač.

Ruce za hlavu

Policie zkrátka musí přestat zpochybňovat samu sebe a musí se začít řídit heslem, které pomohlo zlepšit atmosféru na západních silnicích: důsledným potíráním malých zločinů ubude významnou měrou i těch velkých. Ve svém tažení za bezpečnou dopravu pak bude úspěšná s tom okamžiku, kdy atmosféru strachu z chodníků přenese do kabin aut. Pohled na práci západní policie totiž ukazuje, že jinému argumentu než síle agresoři na čtyřech kolech nerozumějí. Mnohasetmarkové či dolarové pokuty, odebírání řidičských průkazů či rovnou kriminál jsou toho důkazem.

Stejně jako v národnostní politice platí i v dopravě zásada, že ne silnější, ale slabší jedinec potřebuje ochranu. A lze jít ještě dál. Čím tužší bude „diktatura chodců“, tím lépe. V praxi to znamená omezený přístup aut do měst, další snížení nejvyšší rychlosti přes obytné oblasti (v Německu se zavádějí třicítky), na silnicích zpomalovače, tvrdé tresty za sražení chodce, tisícové pokuty za překročenou rychlost. I tak se však v Čechách asi bohužel nedočkáme obrázků, které lze občas vidět na amerických silnicích. Řidič přistižený při velmi rychlé jízdě stojí před policistou v pozici skutečného teroristy - s rukama na kapotě, rozkročenýma nohama a hlavní pistole u skloněné hlavy.