Mějte se na pozoru před intelektuály. Nejenže by měli být udržováni dostatečně daleko od nástrojů moci, měli by také být předmětem zvláštního podezření, když se snaží kolektivně radit. Pokud britský historik Paul Johnson v závěru své knihy Intelektuálové nepřehání, hrozí nám nebezpečí tam, kde bychom to asi nejméně čekali. Nikoli od hlasitých reprezentantů primitivní lůzy, ale z ticha studoven a vědeckých pracovišť. Stojí však za tímto strachem ze vzdělanců nějaké konkrétní důvody? Podle Johnsona ano. Intelektuálové totiž mají schopnost vytvářet ve společnosti „atmosféru názorů a převažující pravověrnosti, která často probouzí iracionální a ničivé způsoby jednání“. Navíc jim prý nechybí potřebná sebedůvěra, aby odmítli společenský řád jako celek a snažili se ho přetvořit na nějakou - tentokrát už definitivně spravedlivou - utopii. Střední Evropa poznávala výsledky takových pokusů na vlastní kůži podstatnou část 20. století. Proto ani dnes není u nás bez zajímavosti otázka, jak se projevuje, po čem touží, a s čím je nespokojená tuzemská intelektuální elita.
Státní peníze a nezávislost
Letmý pozorovatel by mohl soudit, že vzdělanci v českých zemích mnoho důvodů k nespokojenosti nemají. I když si Češi více než vzdělání cení usilovné práce nebo známostí, intelektuálská zaměstnání (profesor, lékař, právník, učitel, umělec) se přinejmenším od šedesátých let drží na čele žebříčku uznávaných profesí. Rub věci představuje skutečnost, že už od Josefa II.…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
