Slovensko na šikmé ploše

Koncem minulého měsíce nabrala slovenská politika tempo, při kterém se tají dech. Na jedné straně výbuch automobilu Roberta Remiáše, oznámkovaný opozicí jako politická vražda, a granát, který rozmetal alfu romeo maďarského předáka Bély Bugára, na straně druhé cesta Mečiarových poradců do Moskvy a jejich rozhovory s tamní politickou elitou o slovenské neutralitě. Vedle toho volba předlistopadového aparátčíka a znalce Marxových spisů Jozefa Migaše do čela druhé největší opoziční strany SDĽ, volání šéfa křesťanských demokratů Jána Čarnogurského po nové antikomunistické revoluci a ironický vykřičník v podobě pásku, který zaznamenal vulgární rozhovor ministra vnitra Ludovíta Hudeka a ředitele tajné služby Ivana Lexy o tom, jak zakrýt stopy únosu prezidentova syna. Už jen docela na okraji zpráv stojí takové maličkosti jako vyhazov neposlušných novinářů z televize, korupční skandály, protivládní vystoupení vědců, univerzit a občanských sdružení atd. atd.

Hovoří se o tom, že Slovensku hrozí diktatura, nebo revoluce. Pořád však existuje naděje, že jde u našich východních sousedů jen o neškodné dětské nemoci mladého státu. Správnou verzi se dozvíme, až krize skončí, což může být za týden nebo za pár měsíců. V každém případě se ale horkokrevní Slováci připomínají právě v době čtvrtého výročí posledních federálních voleb, při kterých byly nároky bratislavských nacionalistů tématem číslo jedna. Tehdy všechno skončilo rozdělením republiky, dnes se objevuje nová hrozba: co když hranice na řece Moravě věci nevyřešila a nestabilní Slovensko přece jen ohrozí prosperitu a bezpečnost České republiky?

Krev nevinného člověka

Na betonovém plácku mezi dunajským břehem a výpadovkou na Brno se pod deštníky tísní asi dvě stovky lidí. Za drátěným plotem, který zdobí věnce, květiny a nápis „Vrazi musí být spravedlivě potrestáni“, se v průtrži mračen modlí za duši Roberta Remiáše jeho příbuzní, věřící i obyčejní občané. „Něco takového nemůže člověka nechat lhostejným,“ říká jeden z manifestantů. Robert Remiáš se stal symbolem boje proti vládě premiéra Mečiara ve chvíli, kdy jeho BMW vyletělo do vzduchu na bratislavské Botanické ulici. Šestadvacetiletý mladík sloužil jako spojka mezi opozičními politiky a Oskarem Fegyvereszem, příslušníkem slovenské tajné služby SIS, který se skrývá na neznámém místě od té doby, co zveřejnil svůj úmysl dosvědčit před soudem účast svých kolegů na únosu prezidentova syna do Rakouska. „Známe oběť, ale není znám soudce ani mistr kat. Prozatím,“ říká významně do mikrofonu kněz Pavol Flajšík a další řečníci jsou ještě radikálnější. Novinář Peter Tóth nazývá svého přítele Remiáše první obětí studené války mezi vládou a slovenskými občany, vousatý františkán Ján Krstite (Balázs volá: „Krev tohoto nevinného člověka teče po rukou premiéra Mečiara a ředitele SIS Ivana Lexy. Ať nás zabijí ještě deset, k bezpráví mlčet nebudeme.“ Přihlížejí především mladší lidé a jejich názory jsou podobně vypjaté: „Musíme už něco dělat. Je to horší než před listopadem. Vládnou stejní lidé, ale tehdy v tom člověk uměl chodit, a dnes nevíte, co se může stát.“

Poblíž plácku postává asi deset policistů v nepromokavých pláštích. Jejich korektní nezájem nesvědčí o žádném dramatu – mnohem víc než účastníci protivládní demonstrace se musí strachovat řidiči, které o kus dál jiní policisté pokutují za překročení rychlosti.

Slovensko z pohledu českého velvyslance

Prvním velvyslancem České republiky na Slovensku se stal místopředseda posledního Federálního shromáždění Filip Šedivý. Volba politika na místo, kam by patřil spíše karierní diplomat, měla své důvody. Ještě počátkem roku 1993 považoval prakticky každý oba nové státy za příliš provázané například energetickými sítěmi, než aby se všechny sporné otázky daly řešit podle mezinárodního práva. Proto měl být po ruce člověk s přímým kontaktem na nejvyšší politická místa. „Od května `93 se ukázalo, že vazby mezi státy nejsou tak pevné a silné, jak se zdálo,“ říká dnes velvyslanec Šedivý. „Předně takové nebyly už od založení Československa a také se v roce `92 podařilo vytvořit dostatečně podrobný právní řád, jak při dělení dále postupovat.“ Dnes už Češi jednají se Slovenskem podle běžných diplomatických protokolů stejně jako s jinými okolními státy. Federaci připomíná jenom volný pohyb občanů přes hranice a celní unie. „Považuji za úspěch své mise, že se česko-slovenské vztahy podařilo uvést na běžný mezinárodní standard,“ pochvaluje si český ambasador. Tento standard porušuje jedině větší srdečnost při jednání se slovenskými diplomaty – Šedivý se totiž s mnohými z nich zná ještě z dob společného státu.

Před čtrnácti dny Vladimír Mečiar ostře kritizoval Českou republiku za to, že překáží středoevropské spolupráci. Jeho výtka ale podle velvyslance příliš neznamená. Mnohem důležitější je něco jiného: slovenský premiér slíbil ve stejné době vládní záruky pražské Komerční bance a České spořitelně, které chtějí úvěrovat stavbu atomové elektrárny v Mochovcích.

Čekání na diktátora

Ohlasy sporů slovenské opozice s Mečiarem mohou v Čechách připomínat atmosféru nedávno minulých let. Například Robert Remiáš je pro bratislavské opoziční kruhy stejnou obětí boje za svobodu jako kdysi Jan Palach, promečiarovský deník Slovenská republika ho zase pro změnu přirovnává k Martinu Šmídovi – Remiášova smrt prý byla nešťastnou náhodou a její politické zneužití je podobný případ jako neověřená zpráva o smrti studenta při manifestaci na Národní třídě, která přispěla ke svržení komunistického režimu. Minulé úterý svolávaly opoziční strany občany k protivládní demonstraci na bratislavské náměstí SNP písní Karla Kryla „Veličenstvo kat“. Bývalý Mečiarův ministr a později jeho nesmiřitelný protivník Milan Kňažko pustil potom do reproduktorů záznam skandálního rozhovoru ministra Hudeka a ředitele Lexy s komentářem, že půjde o stejnou perlu, jakou byl slavný projev Miloše Jakeše na Červeném Hrádku. Přesto nelze občanský odpor proti československým komunistům v sedmdesátých a osmdesátých letech přirovnávat k současným akcím slovenské opozice proti Mečiarovi. V listopadu `89 a při volbách v roce `90 se totiž ukázalo, že vládu KSČ vlastně nikdo nechce; dnes je ale jasné, že HZDS a jeho koaliční partnery podporuje většina slovenských občanů – kdyby se teď konaly volby, Mečiar by vyhrál se stejnou suverenitou jako na podzim `94.

Podle průzkumů považují Slováci premiéra Mečiara za bezkonkurenčně nejdůvěryhodnějšího politika v zemi, i když v dílčích věcech věřilo obyvatelstvo více minulé vládě Jozefa Moravčíka. Průzkum soukromé společnosti Focus například ukazuje, že pouze šest procent občanů souhlasí s Mečiarovou privatizační strategií – ostatním vadí výměna kuponů z druhé privatizační vlny za státní dluhopisy i přímé prodeje podniků zasloužilým straníkům. Dvě třetiny obyvatel jsou přesvědčeny, že Mečiar a špičky SIS věděli o únosu prezidentova syna, málokdo souhlasí se zákonem na ochranu republiky. Nic z toho ovšem Mečiarovu pozici neohrozí.

Necháme-li stranou jeho nesporné charisma (se kterým úřednický Moravčík nemůže vůbec soupeřit), vděčí premiér za svou neotřesitelnou oblibu dvěma věcem. Za prvé se mu podařilo přivlastnit si úspěchy slovenské ekonomické reformy. Samozřejmě je těžko říci, nakolik si občané každé ráno po probuzení připomínají dobré makroekonomické výsledky Slovenska (nízká inflace, růst HDP, dobrý vývoz, pokles nezaměstnanosti), v každém případě se ovšem loni snížilo sociální napětí. „Každý už ví, že nás v ekonomickém ohledu nečeká katastrofa, a připisuje to Mečiarovi,“ vysvětluje hlavní premiérův úspěch ředitelka Focusu Zora Bútorová. Druhým pilířem Mečiarovy pozice je vlastenectví. Nové zákony, podle kterých se nesmí oddávat maďarsky ani psát dvojjazyčná vysvědčení a podle nichž se nesmí maďarsky mluvit ani v obecních zastupitelstvech, v nichž není jediný Slovák, imponují patriotům více než smířlivá politika Moravčíka.

„Slunce zapadá,“ hodnotí dnes svoje vyhlídky do budoucna část přívrženců opozice. Jejich sklon ke katastrofickým prognózám nezpůsobily pouze represivní právní předpisy typu zákona na ochranu republiky nebo nevyčerpatelný proud politických skandálů. Mezi odpůrci současné vlády lze poměrně často zaslechnout obavy z Mečiarových diktátorských sklonů. A lidé z opozice přitom musí přiznat, že i kdyby se premiér skutečně rozhodl stát diktátorem, na jeho popularitě mezi obyvatelstvem by to nijak neubralo.

Slovensko z pohledu české bezpečnosti

Když začali v říjnu 1992 Češi a Slováci jednat o rozdělení státu, byla představa normálně fungující a střežené hranice prakticky nepředstavitelná. V roce 1996 už nikoho nepřekvapí vyhlídka, že společná hranice může být v budoucnu zároveň hranicí dvou světů.

I když se to politikové snaží všemožně popírat, zdá se, že budoucí rozdělení Evropy bude určeno tím, kdo vstoupí do NATO a kdo zůstane stát za branami. Mečiar dodnes deklaruje zájem své země o členství v Severoatlantické alianci, postup jeho vlády ale svědčí spíše o tom, že o NATO vlastně zájem nemá. Slovensko například podepsalo s Ruskem dvanáctiletou smlouvu o používání ruské šifry a jeho armáda i do budoucna spoléhá na zbraně ruské výroby. Co je nejdůležitější - Slováci sice ratifikovali smlouvu s Maďarskem, pořád ale hledají cestičky, jak se vyhnout plnění některých závazků, které z ní vyplývají, a tím zneklidňují Alianci, jež má zájem na bezkonfliktních vztazích mezi svými členy. Vojáci jsou tedy nuceni zabývat se vážně variantou, že Slovensko zůstane vně Severoatlantického paktu a Česká republika do něj naopak vstoupí.

Za člověka, se kterým se nelze dohodnout, považují Mečiara úředníci ministerstva vnitra. Po rozpadu státu se Češi dostali do potíží s nelegálními přistěhovalci. Neměli jsme kam vracet běžence, kteří k nám přišli přes Slovensko a byli zadrženi na česko-německém pomezí. Německá strana je automaticky vracela do Čech, my jsme ovšem nemohli udělat totéž – poslat je za řeku Moravu. Uprchlíci totiž přešli přes neexistující, nikým nestřeženou hranici a Bratislava za ně odmítala převzít odpovědnost. Ministerstvo vnitra se několikrát pokusilo oslovit Mečiara, slovenský premiér ovšem nereagoval a předloni definitivně smetl možnost dohody ze stolu. Češi začali hranice hlídat jednostranně a první spor a s ním i vzájemná nedůvěra byly na světě. Vznik skutečné hranice se vyřešil až za krátké vlády premiéra Moravčíka; nikdo ovšem neví, co se stane po roce 1997, kdy skončí smlouva, která umožňuje občanům obou zemí přecházet hranici kdekoli a bez pasu.

Po třetím nástupu Mečiara k moci, na podzim 1994, proběhly v policii čistky. Aniž by bylo nutné brát v úvahu možné politické vyřizování účtů, přineslo to Slovensku určitou izolaci: proti zločinu se nedá bojovat bez mezinárodní spolupráce a slovenští policisté, kteří si kontakty na západ vybudovali, byli vyhozeni. Korunu nedůvěře ve slovenské bezpečnostní složky pak zasadila studená válka mezi dvěma nejvyššími činiteli země, prezidentem a premiérem. Po opětovném nástupu k moci Mečiar vyhlásil, že ho za vlády Moravčíka sledovala tajná služba, a prezident Kováč ministerského předsedu vzápětí obvinil ze snahy vybudovat v opozici nelegální zpravodajské struktury. Poté začala promečiarovská policie vyslýchat lidi, kteří podepsali archy potřebné k volební registraci Moravčíkovy Demokratické unie. Nejen v České republice z toho vznikl dojem, že bratislavská vláda zneužívá policii proti opozici a ticho v jednáních se slovenským vnitrem se ještě prohloubilo. Pro Česko to znamená, že spolupráce tajných služeb a speciálních policejních složek obou donedávna „bratrských národů“ neexistuje – Slovensko se v tomto ohledu zařadilo někam vedle Rumunska či Bulharska.

Granáty a mafie

Večer 5. května zničil v Šamoríně granát služební vůz předsedy Maďarského křesťanskodemokratického hnutí Bély Bugára. Podle prvních závěrů slovenské policie však zločinci poslancovo auto zdemolovat nechtěli. Útok prý mířil na souseda, před jehož dům Bugár své auto ten den shodou okolností postavil.

I když jde v posledním roce již o třetí výbuch v okrese Dunajská Streda, měla si podle Bugára policie dát s incidentem větší práci – přece jen jde o první útok na ústavního činitele. Pachatele by měla hledat v okruhu čtyř mužů, kteří byli před rokem a půl zatčeni pro podezření z kontaktů se zdejší mafií. Nedávno však byli propuštěni (a policisté, kteří je zatkli, byli navíc suspendováni). Mohli se mstít za to, že Bugár jejich propuštění tři dny před výbuchem kritizoval. „Vláda dělá všechno, aby se lidé necítili bezpeční,“ hodnotí poslední události maďarský poslanec.

Na jihu Slovenska prý dnes nikoho nepřekvapí, když si místní mafiáni za bílého dne odnášejí z obchodů zboží bez placení. Postižení ani svědci nic nehlásí, protože policii nedůvěřují. Depresivní poměry na území, kde převládá maďarská menšina, ještě prohlubuje Mečiarova národnostní politika. „Lidé se například bojí dávat děti do maďarských škol, aby nepřišli o zaměstnání,“ upozorňuje Bugár.Potíže Maďarů na Slovensku však jejich předák nepřipisuje rozdělení federace. „Je to vina současné vládní garnitury,“ říká. „Kdyby se atmosféra uklidnila, lidé by zase začali vládě věřit a byli by také ochotni svědčit proti zločincům.“

Slovensko z pohledu české diplomacie

Ve vztazích Prahy a Bratislavy dodnes přetrvávají mnohé zvláštnosti, avšak ty najdeme i ve vztazích s ostatními sousedy – zvláště s Německem, ale i s Polskem a Rakouskem. Říká-li tedy český diplomat, že jsou vztahy se Slovenskem standardní, má tím na mysli tolik, že jsou podobně „standardně nestandardní“ jako vztahy s ostatními sousedy. V čem vlastně dnes podle diplomatů z Černínského paláce spočívají zvláštnosti česko-slovenských vztahů?

Západní státy, ale i Polsko či Maďarsko, nás tak trochu tlačí do role jakéhosi garanta Slovenska. Čeští diplomaté i politici jsou dotazováni na slovenské problémy, a to i případech, kdy se naši zahraniční partneři ve slovenských reáliích vyznají – naposled se tímto způsobem vyptával generální tajemník NATO Solana. Západ víceméně zkouší, jak se ke Slovensku stavíme a jak se spolu navzájem snášíme.

Češi nemají velkou chuť Slováky o čemkoli poučovat, mimo jiné i z obav před podrážděnou reakcí z Bratislavy. Také proto, aby nebyli z mentorování vůbec podezíráni, používají ve vztahu ke Slovensku výraz „standardní vztahy“. Navzdory nechuti mentorovat ale trvá a spíše vzrůstá zájem Prahy na tom, aby se Bratislava orientovala směrem na Západ a neskončila v ruské zóně vlivu. Česká republika totiž usiluje o pověst stabilního státu a stát se považuje za stabilní mimo jiné tehdy, když má klidné sousedy. Mezinárodní pověsti Čechů by také neprospělo, kdyby museli stále častěji vysvětlovat, co vlastně ti Slováci tropí, a navíc by se o nich vědělo, že s tímto „nevypočitatelným národem“ žili sedmdesát let ve společném státě.

Na Slovensku ostatně už dnes panuje pro nás těžko vypočitatelná vnitropolitická situace. Vedle svérázného propojení politiky, bezpečnostních složek a kapitálu, který vznikl specifickými formami privatizace, tam už druhý rok zuří zmíněná bitva mezi dvěma hlavními ústavními činiteli. Konkrétním příkladem této situace v diplomacii je třeba nynější neschopnost Slovenska jmenovat své velvyslance: osoby, jež navrhne vláda, prezident Kováč neschválí.

Ve vzájemných vztazích hraje svou roli i zvláštnost slovenské politické scény – hledání vnějšího nepřítele k zastření domácích problémů. Obvykle hrají tuto nevděčnou roli Maďaři, protože mají na Slovensku menšinu. Hned po nich ale připadají v úvahu Češi, se kterými Bratislava ještě definitivně nevypořádala federální majetek a kteří navíc „poučují“. Zatím nejchladnější vztahy se Slovenskem Česká republika zaznamenala v období od prosince 1994 do září 1995. Trvalo tři čtvrtě roku, než se po nástupu nové slovenské vlády setkali premiéři Klaus a Mečiar.

Mezi Ruskem a Evropou

„Česká republika se pro nás stala západní cizinou a my pro Čechy černým pozadím jejich úspěchů,“ říká Marta Šimečková, šéfredaktorka bratislavského časopisu Mosty. Týdeník vznikl v prostředí přívrženců zrušené federace a jeho vydavatelé i čtenáři (9000 výtisků se prodá na Slovensku a 2000 v českých zemích) stále připomínají společnou česko-slovenskou kulturu. „Na Slovensku se 400 let používal český spisovný jazyk,“ upozorňuje ministr školství z roku 1990, profesor bratislavské univerzity Ladislav Kováč. Slovenské zázemí podle něho pomohlo češtině přežít pobělohorskou germanizaci, a když koncem minulého století maďarizační politika uherské vlády bezmála zlikvidovala slovenskou inteligenci, vyrostli noví vzdělanci v českém prostředí. Spolu s kulturou si osvojili i český pohled na svět včetně jeho iluzí – například blahosklonný obdiv ke slovenským horám s jejich nezkaženými venkovany, kterým schází pouze lepší vzdělání a politická kultura. Naivní kolonialismus Čechů ztroskotal již ve třicátých letech a definitivně prohrál v roce 1992. Rozpad federace však rozdělil i slovenskou společnost: inteligence stále více podporuje západně a částečně i česky orientovanou pravicovou opozici, „superslováka“ Mečiara a jeho rusofilní partnery Slotu s  Ľuptákem volí hlavně starší a méně vzdělaní lidé z venkova.

Podle profesora Kováče přinesla samostatnost vzdělancům nejméně jednu výhodu: „Poznali jsme, jaké je Slovensko ve skutečnosti.“ Po oddělení ekonomiky zbývá ještě vytvořit politickou kulturu na evropské úrovni a posílit vzdělanost. „Dospíváme velmi rychle,“ soudí bývalý ministr. Netají se ale obavami, že změny přece jen nepřijdou dost brzy a že balkánské poměry v domácí politice zavedou Slovensko do ruské sféry vlivu: „Bude to boj o čas.“