JIŘÍ GRUŠA se narodil roku 1938 v Pardubicích. Vystudoval historii na FF UK a od počátku šedesátých let působil jako redaktor literárních časopisů (Tvář, Sešity pro mladou literaturu, Zítřek). Již v r. 1969, na samém počátku normalizace, byl stíhán za publikaci románu Mimner. V r. 1978 byl zatčen za román Dotazník. Ve vazbě se stal signatářem Charty 77. V r. 1981 legálně odcestoval na pozvání nakladatele do USA, ale při návratu (za pobytu v Německu) byl československými úřady zbaven občanství. Žil pak hlavně v Německu. Po r. 1989 vstoupil do služeb čs. diplomacie a od r. 1990 je naším velvyslancem v Bonnu. Nyní kandiduje v senátních volbách v okrsku Cheb za ODS proti Petru Morávkovi z ČSSD. Je stále literárně činný, píše česky i německy.
Jako diplomat se snažíte budovat silné české pozice v cizině. Přitom se setkáváme s názorem, že Česko - na rozdíl třeba od Polska a Maďarska - si nepěstuje svou lobby, že i ke svým krajanům se chová spíše macešsky.
To je pravda, i když jsme to v poslední době změnili. Ale stále u nás platí: „opustíš-li mě, nezahynu, opustíš-li mě, zahyneš“. Zdravá matka dítě nechává odejít, jenom hysterka mluví tak, jak hovoří Matka země u Dyka. Maďaři i Poláci se ke své emigraci chovali chytřeji: uměli s ní kooperovat, uměli ji využívat. U nás to začíná někde u Tyla. Podíváte-li se na Švandu, jak se zachází s jeho odchodem do ciziny a jeho návratem, jak mu to doma nikdo neodpustí, to je…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
