Pro výrobní sektor v centrálně plánované ekonomice byl charakteristický těsný vztah státu, jeho monobanky a výrobních podniků. Státem vlastněné a státní monobankou úvěrované podniky žily v podmínkách tzv. měkkého rozpočtového omezení. Díky paternalistickému přístupu komunistického státu a využití měkkých rozpočtových omezení mohly podniky žít nad své možnosti pod ochrannou rukou státu. Vláda vlastnila banku a vlastnila i podnik; bylo to, jako když levá kapsa dluží pravé kapse, a obě strany na finanční transakci pohlížely jako na jednoduchou účetní operaci. Listopad 1989 u nás změnil mnohé, ale „změkčování“ rozpočtových omezení v našem systému dvojího bankovnictví de facto přetrvalo: podnikatelská a vlastnická struktura je propojena s bankovním sektorem, státem a napůl privatizovanými podniky. Spolu s neprofesionálním přístupem tuzemských bank k úvěrování a místy vysloveně podvodným jednáním bankovních managementů je to hlavní důvod, proč se naše bankovnictví nachází v tak hluboké krizi. Co s tím?
Měkká rozpočtová omezení
Změkčujících opatření existuje v české ekonomice několik druhů. Jsou to například tzv. měkké subvence, respektive investiční výhody, které vyjednávají nejrůznější lobbisté a jež jednu firmu zvýhodní vůči ostatním (například smlouva mezi Volkswagenem a Škodovkou). Dalším příkladem jsou tzv. měkké daně, čímž se rozumějí specifické podmínky v daňovém režimu: zejména posunování termínů plateb sociálního a zdravotního pojištění,…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 23 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
